"Opustil jsem manželku a pořídil jsem si jiný bicí nástroj," pronáší na scéně pražského divadla A studio Rubín herec Dan Kranich oblečený v lesklém modrém kompletu a hurónsky se přitom směje. Vypráví další a další sexistické vtipy, které ale přestávají být zábavné s uvědoměním, že v Česku ročně dojde asi ke 12 tisícům znásilnění. "To je alespoň jedno během tohoto přes hodinu dlouhého představení," počítá v jeho průběhu herečka Lucie Syrová.
Podle režisérky Barbary Herz zde přesto stále panuje přesvědčení, že s domácím nebo sexualizovaným násilím potíž nemáme. A proto Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme. Česko ji podepsalo již v roce 2016, tuto středu ale přijetí dokumentu zamítl Senát. Česko tak úmluvu odsuzující domácí násilí, sexuální obtěžování či znásilnění stále neratifikovalo jako jedna z mála evropských zemí vedle Slovenska, Maďarska, Bulharska, Běloruska či Kosova. "Spousta lidí je opravdu přesvědčená, že problém nemáme. Data ale ukazují, že nějakou formu násilí zažije každá třetí žena," argumentuje režisérka.
Veřejnou diskusi o úmluvě se pokusila zachytit metodou dokumentárního divadla. Teatralitu prý příliš vymýšlet nemusela, stačilo jen pozorovat. Podle ní se z diskuse dávno vytratila racionalita a dostává se spíše do roviny novodobých mýtů. Ty autorku zajímaly v některých předchozích inscenacích - třeba Tanci dervišů nebo Jenom matky vědí, o čem ten život je.
"Tyto mýty zdánlivě vycházejí ze 'zdravého selského rozumu'. Lidé si často myslí, že se jedná o fakta, a na základě nich si utvářejí názor. Bývají to ale jen zapouzdřené strachy, které pak žijí vlastním životem," přemýšlí. Také v nové inscenaci se objevuje třeba iracionální strach ze zákazu Velikonoc nebo zabavování a převýchovy dětí, které mají z Istanbulské úmluvy vyplývat podle odpůrců. Například nezávislá senátorka Daniela Kovářová při jejím projednávání vyjádřila obavu, že dojde k zákazu časopisů Žena a Maminka.
To, že obavy z přijetí dokumentu a argumenty proti němu mají často nereálný základ, Barbara Herz ještě podtrhuje tím, když obecenstvo v průběhu inscenace nechává hrát losovací hru Bingo právě o Istanbulské úmluvě. Objevují se v ní spojení jako "zbytečný cár papíru", "rodič 1 a rodič 2" nebo "odebírání dětí" - zkrátka to, co v diskusích často zaznívá. K zařazení binga ji inspirovala publicistka Irena Buršová, když podobné bingo sdílela na sociální síti X.
Buršová, která se zabývá genderovou problematikou, byla také jednou z respondentek, s nimiž režisérka v rámci rešerší vedla rozhovory.
O Istanbulské úmluvě se dále bavila s novinářkou Silvií Lauder, pirátskou senátorkou Adélou Šípovou nebo s pracovníky azylových domů, kterým se často nedaří naplnit poptávku obětí domácího násilí, jež potřebují odejít od násilníka.
Odpůrců přijetí Istanbulské úmluvy se režisérka na názor neptala. Měla pro to prý své důvody. "Myslím, že jsou to lidé, kteří v médiích dostávají neadekvátní množství prostoru, až to vypadá, že se jedná o regulérní názorový protiproud. Proč má Jiří Strach neustále vykřikovat o nové totalitě a proč se má ke všemu vyjadřovat Daniela Kovářová?" ptá se. "Názory odpůrců v inscenaci jsou, ale necítila jsem potřebu s nimi vést dlouhý a empatický rozhovor. Když člověk poslouchá reálné příběhy z azylového centra, zdá se mu tohle najednou směšné," dodává.
Jako důležité téma jí naopak připadá obecný strach ve společnosti, jejž by ráda zachytila v některém svém dalším projektu. "Chtěla bych udělat hloubkovou analýzu obav lidí, kteří podléhají mýtům a dezinformacím, nedůvěřují systému a mají pocit, že se svět řítí někam, kde se jim nedostává hlasu," říká.
Jako příklad uvádí kamarádky Adély Šípové z farnosti, které jsou přesvědčené, že senátorka svým bojem o přijetí úmluvy "kráčí do pekla".
Istanbulská úmluva, plným názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, má zjednodušeně řečeno za cíl přispět k větší ochraně před genderově podmíněným násilím. Česko by se jejím schválením zavázalo k vyčlenění peněz na sociální služby typu azylových center či tísňových linek, k prevenci nebo školení soudů a policistů. A protože je domácí i sexualizované násilí statisticky častěji pácháno na ženách, dokument upozorňuje také na škodlivost genderových stereotypů - zakořeněných představ o postavení a roli mužů i žen ve společnosti.
Například vládní dokument Strategie rovnosti žen a mužů 2021 až 2030 však ukázal, že právě zohlednění genderové perspektivy Čechům a Češkám vadí. Ve veřejném prostoru byl vykládán třeba tak, že usiluje o genderově neutrální společnost. Podle socioložky Lucie Jarkovské "je problém, že se lidi vymezují nikoli vůči tomu, co v úmluvě je, ale vůči tomu, co si myslí, že v ní je".
Istanbulská úmluva se tak stala spíše bojištěm kulturní války, než že by sama byla kontroverzní. Jak dokládá šetření agentury CVVM, zhruba 80 procent Čechů a Češek ani neví, čeho se dokument týká, a podobný podíl jich nemá jasný názor na to, zda by měl být ratifikován. "Zdá se mi tedy, že velká část politiků jen uvažuje o tom, co chtějí jejich voliči slyšet. Na oběti násilí se přitom zapomíná, to mi přijde nejvíce alarmující," myslí si režisérka.
Je přesvědčená, že divadlo má sílu do veřejné debaty zasáhnout. "Lidé si nepamatují fakta, ale emoce. A já věřím, že divadlo má přítomností teď a tady schopnost vyvolat typ emocí, které třeba článek vzbudit nedokáže," míní. "Zároveň je to pro mě přístup, který legitimizuje uměleckou tvorbu jako takovou. Jen za tuto sezonu je pět premiér Hamleta v různých českých divadlech a nejsem si jistá, že bych dokázala udělat šestou tak, abych měla pocit, že říká něco smysluplného k současné společnosti. Mé divadlo je čím dál víc aktivistické a feministické," vysvětluje.
Jak budou nyní pokračovat snahy o přijetí úmluvy, není jasné. Barbara Herz se na to ale ptala svých respondentů a respondentek ještě před středečním projednáváním. "Hlavně těch ze Senátu. Mrazilo mě z toho, že je na nich vidět, jak už jsou unavení a mají toho plné zuby. Ale ti, kteří by za to měli nejvíc kopat, to nemůžou vzdát," uzavírá režisérka.
Video: Česko je už úplně vychýlené, popisuje novinářka
