reklama
 
 

Kapela Idles je zjevením z dob, kdy hudba něco znamenala. Dnes vystoupí v Praze

13. 11. 2018 15:59
Co se týče "nálepkování", britští hudební novináři rádi přehánějí důležitost nových kapel.

V případě Idles, kteří se svou druhou deskou Joy as an Act of Resistance toto pondělí vystoupí v pražském klubu Futurum, jde ale po dlouhé době o skutečně vyhraněnou muziku. Dokáže strhnout formou i obsahem. Dobře to vystihuje jeden z komentářů pod klipem fantastického songu nazvaného Danny Nedelko: "Proč mám díky pouhým dvěma singlům téhle kapely chuť zároveň praštit do zdi a obejmout někoho cizího? Neuvěřitelné."

Slovo neuvěřitelné přesně pasuje také na vystoupení kapely v televizní show Later… with Jools Holland na britské BBC Two. Přestože Idles nepoužívají nekonvenční nástroje ani postupy a vlastně nedělají nic zásadního, co by tu dříve nebylo, předkládají zvláštní směs chaosu a natlakované energie. Neokázale dovedou vygradovat skladbu zkoncentrovanou do více než tří a půl minut plných agrese, napětí i čisté radosti.

Vystoupení v televizní show, během něhož se váleli po zemi i klavíru, z nich učinilo pozoruhodnou senzaci. Zvlášť ve světě současného všeobecného předvídatelného zvuku, prefabrikovaného ve stejných softwarech, okázalého trpitelství v textech a fňukání ve výrazu.

Idles jsou bezesporu kapelou, která dnes elektrickým kytarám dává relevanci a přesah. A skutečně ve své hudbě dokážou spojit vzdor s radostí, jakkoliv to zní vágně a obecně. Jejich hlavními devízami, tolik hmatatelnými ve vystoupení u Joolse Hollanda, jsou přitom autenticita a uvěřitelnost.

Zmíněný singl Danny Nedelko z letošní desky, jejíž název lze přeložit jako "radost coby čin vzdoru", budiž dokonalým příkladem. Frontman Idles Joe Talbot skladbu napsal o svém dobrém kamarádovi stejného jména, který do Británie přišel z Ukrajiny a zpívá ve spřátelené sestavě Heavy Lungs.

Text svou přímočarostí bezostyšně propíchává bublinu strachu nafouknutou z předsudků a mediálních účelností. Freddie Mercury byl nádherný imigrant, stejně jako místní řezník z Polska, tvrdí v písni Talbot. Z hardcoru čerpající sloku pak "přeřízne" punkrockový bridge s geniálně vypointovanou mantrou: "Strach vede k panice, panika vede k bolesti, bolest vede ke vzteku, vztek vede k nenávisti." A pak už píseň vrcholí bujarým hospodským halekáním jména hlavního hrdiny, který v klipu chodí po Londýně, odkazuje na Boba Dylana a objímá se s přistěhovalci.

Výsledkem je neuvěřitelně chytlavá skladba s nevnucujícím se, chytře podaným přesahem. A právě to z Idles pro současnou brexitovou Británii činí tak důležitou kapelu, o které se mluví a píše.

Nejsou to žádní straničtí kazatelé, jako třeba američtí Anti-Flag. Kouzlo Idles tkví v tom, že namísto politických hesel nebo bezpečného vyzývání k revolucím z pódia prostě zpívají o normálním životě.

Z jejich vystoupení je patrná neoblomnost i zranitelnost. Přestože částečně kvůli textům a dílem kvůli hudbě bývají řazeni k punku nebo postpunku, pro jejich desky je to označení příliš svazující. Loňskou debutovou nahrávku nazvanou Brutalism věnoval Joe Talbot své matce, která byla dlouhodobě nemocná - zpěvák se o ni staral, během příprav desky nakonec zemřela.

Idles: Joy as an Act of Resistance

Idles: Joy as an Act of Resistance

Partisan Records 2018

Na aktuální nahrávce, jejíž přebal zdobí dobová fotka hospodské rvačky ze svatby, kapela kromě společensko-politických podtextů čítajících rasismus i toxickou maskulinitu zůstává osobní.

Skladbu June zpěvák věnuje své dceři Agatě, která zemřela při porodu. "Mrtvě narozená, ale stále narozená. Já jsem otec," říká si Talbot o právo truchlit a temnou skladbu vede k mrazivému refrénu: "Dětské botičky na prodej. Nenošené."

I to jsou rozměry, kterými pozorného posluchače protáhne ve skutečném světě zakořeněná, emocemi natřískaná hudba Idles.

Co je na nich jedinečné: přes všechno utrpení, temná témata, hlučnou a agresivní hudbu zůstávají zároveň neuvěřitelně zábavnou sestavou, která dokáže psát silné a chytlavé refrény. Jsou zároveň chytré, ale bezprostředností, průzračností a návykovostí mají blízko k chorálům. I mimo specifický svět britského "nálepkování" hudby tak platí, že mnoho lepších, aktuálnějších a dotaženějších rockových nahrávek, než je ta nejnovější od Idles, letos nevzniklo.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.

autor: Honza Vedral | 13. 11. 2018 15:59

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama