Po dvou desetiletích existence vyrostlo Zrní v jeden z nejpodstatnějších českých rockových souborů, i když se slovem "rockový" je tady třeba nakládat opatrně. Především v souvislosti s novou nahrávkou, která se hudebně - a tentokrát rovněž ideologicky - klene nad žánry a také jako duch nad vodami i lidským svědomím.
Hudba Zrní je černá díra, která pohltí cokoliv: od glassovského minimalismu přes podivné disco po psychedelickou závrať. Někdy se z ní točí hlava, když posluchače obklopí ze všech stran a ten nemůže zaměřit sluch jedním směrem.
Toto není rokenrol. Podobně jako na slavné malbě surrealisty Reného Magritta není skutečná dýmka, ale pouze její obraz. Zrní tvoří shodný obraz: hraje rock, a přitom to rock není. Produkuje hudební nadstandard, jaký je dopřán jen mnoha směry inspirovaným muzikantům.
Osvobozená hudba Zrní zní uvolněně, i když předkládá závažná sdělení, která se nesou na vlnách často výrazně pulzujících, ušlechtile vystavěných skladeb. Jenže bombardovaných elektronickými ruchy, zvuky a samply, aby posluchač neztrácel pozornost. Je třeba být ve střehu. Nikdy předem nevíme, odkud co přiletí. Kdy to bouchne.
Zpěvák a textař Jan Unger dává snad každé písni angažovaný, někdy až politický rozměr. Album Nebeský klid by mohlo nést podtitul Věc veřejná, ačkoliv vyjevuje především Ungerovy niterné pocity. Obavy o svět, v němž jedni chtějí ještě víc, než mají, zatímco druzí sedí za mřížemi kvůli podněcování revoluce, a kde na náměstí Nebeského klidu v Pekingu teče deset tisíc potůčků krve.
Unger vidí, jak se celé velké chrámy zjeví a hned zase mizí. Jedince, kteří stáli a mlčeli u poprav. Horký písek, který jako trest zahalil svět. Jako z kazatelny deklamuje: "Jsem tu, abych tě ochránil." A v písni nazvané Mír a déšť a odpuštění se skoro modlí: "Stůj při nás v těžkých chvílích / Stůj při nás neupřímných / Stůj při nás nepřejících… pomstychtivých … nevěřících."
Zásadní pro album Nebeský klid je závěrečná píseň nazvaná Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande. Nejspíš vstoupí do historie české "zábavné" hudby jako její nejnábožnější song. Litanickým textem na sebe Jan Unger bere veškerou tíži a nepravost světa. Ale tak výmluvně jednoduchým, usvědčujícím způsobem, až to člověku rezonuje hluboko ve svědomí.
Zpěvák vyzývá, aby do něho vešlo zlo, démoni, vězni svědomí, popírači holokaustu, čichači toluenu, Greenpeace a hippies, ignorantští politici, vyhynulé druhy a další a další. Až se to v něm všechno smíchá s Berlínskou, Velkou čínskou i mexickou zdí, s ponížením prostitutek, s tramvajemi kostlivců… Unger vše, co pojme, pročistí v duchu veršů: "Vejdi do mě, lásko, omej svý rány a odlož svý břímě."
Heslovitostí té písně by se Unger mohl zařadit mezi hudební populisty, existují-li, jenže jako interpret i autor je tak uvěřitelný, že se reinkarnuje spíš do role dalajlamy z Kladna. Jakési duchovní bytosti, která snímá hříchy světa.
Vytvořit natolik působivou, opravdu duchovní píseň, a přitom se elegantně vyhnout ideologickému kýči, není legrace. Unger se Zrním to zvládli.
Může se zdát, že deska o 11 skladbách vznikla právě kvůli této poslední, i když pro zpěváka nové album reprezentuje spíš píseň nazvaná 3 minuty před východem slunce, jak řekl v rozhovoru pro GoOut.cz. V "Minutách" připomíná nespravedlivě trestané a vězněné - je to tedy obdobně závažné téma jako v "Utonulých".
Byť je desítka předcházejících písní pozoruhodná, teprve při závěrečné naplno pocítíme ten v titulu alba deklarovaný nebeský klid. Do té doby se jedná spíš o křížovou cestu prachem země.
V případě Zrní ale svrchovaně platí, že cesta je cíl. S každou položkou nového alba kapela dosahuje vyšších vrcholů. Nejsou to výšlapy na běžné tisícovky, ocitáme se někde od čtyř možná až do sedmi tisíc metrů nad mořem. Ještě vyšší Mount Everest je už ve světové hudbě dávno zdolaný a jeho první dobyvatelé určují náročná kritéria.
S nimi se Zrní poctivě vyrovnává. Včetně Beatles a jejich desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, ke které se Unger v rozhovoru pro GoOut hlásí jako k inspiraci, a podobně také k americkému minimalistovi Stevu Reichovi.
Zrní do svých přinejmenším tibetských výšek šplhá suverénně, s lehkostí, byť zadumané nad složitými lidskými osudy a problémy světa. Vytrénované letitou muzikantskou praxí se nezadýchá. Je to solidní výkon. Snad opravdu posvěcený nějakou duchovní autoritou.
Zrní: Nebeský klid
Vydáno vlastním nákladem, distribuce Supraphon 2020
