Recenze - Album The Gnostic Preludes vydané letos americkou značkou Tzadik je kolekcí instrumentálek pro trio kytara - harfa - vibrafon + zvony. Hudba všech osmi Gnostických preludií se volně pohybuje mezi romantickou komorní hudbou, jazzem, orientálními i klezmerovými názvuky. Že je jejím autorem jazzman, poznáme podle důrazu na barvu zvuku. Témbr harfy a zvonů vcelku nepřekvapí, elektrická kytara hvězdného Billa Frisella má ale žánrově zcela jednoznačný twang. Tohle není komorní hudba pro kohokoliv, ale dílo pro předem vybrané hráče.
Kromě Frisella je to harfistka Carol Emanuelová a perkusista Kenny Wollesen. Vlastně jde o „kapelu", jejíž leader se rozhodl pro roli autora, nikoliv instrumentalisty. „Nehodlám sedět ve veži ze slonoviny a shazovat z ní hráčům noty. Musím tam být s nimi, proto jsem začal hrát na saxofon, abych se mohl setkávat s hudebníky. Stále věřím, že je třeba získat si jejich důvěru, než začnou hrát mou hudbu. A až je po všem, chci, aby řekli: to byla sranda. Strašná spousta práce a jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy dělal, ale za tu dřinu to stálo." Autorem těchto slov není nikdo jiný než John Zorn.
Ano, ten John Zorn, který dokázal spojit free jazz s noisem, virtuozitu s hardcorovým nářezem, ten, který Západu pomáhal představit zběsilost japonského undergroundu, „zlý muž jazzu.". V posledních letech je jeho dravost ale introvertní, obrácená dovnitř. Z poslechu Zornových novinek mám dojem, že jejich vznik stál tolik úsilí, potu a energie jako vznik těch nejextrémnějších hlukových divokostí, jakých se tento muž v maskáčích kdy dopustil.
Čtyři stovky alb spasitele jazzu
Osmapadesátiletý altsaxofonista - vlastně multiinstrumetalista - a skladatel John Zorn je žijícím pomníkem experimentální hudby New Yorku, kde stále žije. Sólová alba vydává od roku 1983, celkový počet jeho desek se do dnešní doby pohybuje kolem čísla čtyři sta - do této sumy musíme kromě alb, kde je v roli skladatele a kapelníka zahrnout i desky, na nichž hraje coby sideman, na nichž interpretuje cizí hudbu a také soundtracky: jeho série Filmworks se předloni dočkala dílu s pořadovým číslem XXIV.
Takže nás nepřekvapí, že The Gnostic Preludes nejsou jediným albem, které Zornovi letos vyšlo. Další letošní nahrávkou je skladba Mount Analogue věnovaná řecko-arménskému spirituálnímu učiteli a skladateli Gerorgii I. Gurdžijevovi, který hlásal, že věda nedokáže zodpovědět zásadní otázky lidského života a jeho smyslu, že moudrost dávných dob musela někde nějak přežít a že je možné tuto tradici najít.
Mount Analogue nemá kratší tracky, jedná se o jednolitou, osmatřicetiminutovou hudební metaforu Gurdžijevovy spirituální cesty, v Zornově případě cestu hájemstvím vážné hudby, world music a jazzu v podání klavíru, varhan, basy, severoafrické loutny oud a tří perkusistů střídajících bubny, modlitební zvonky, vibrafon a další bicí nástroje.
Bubeníci Cyro Baptista a Kenny Wollesen, kteří hrají na Mount Analogue, v loňském roce natočili i Zornovy skladby Satyr's Play a Cerberus, tentokrát ve společnosti basových dechů. Inspirace pro toto CD pochází pro změnu z antického světa a jeho tajných obřadů - bakchanálií - a výsledek je mnohem dramatičtější, syrovější a přerývanější. Když se ozvou ženské vzdechy, je až teatrální.
Tak zní někdejší spasitel bílého jazzu na počátku druhé dekády třetího tisíciletí. Když se na začátku osmdesátých let objevil na scéně, vnímali jej posluchači především jako altsaxofonistu bourajícího zažitou představu o jazzu mesaliancemi s japonskými noisery či světem evropské scény zvané Rock v opozici a vychutnávali si jízdy v podobě interpretací filmové hudby Enia Morriconeho či nepředvídatelné několikavteřinové „sypačky" projektu Naked City, v němž se sešel japonský řvoun Yamatsuka Eye a kytarové hvězdy Bill Frisell a Fred Frith (ten coby basista).
Ve skupině Pain Killer se Zorn zase spojil s hyperkativním baskytaristou a producentem Billem Laswellem a bubeníkem Mickem Harrisem z grindcoreových Napalm Death. V triu Hemophiliac tvořeném Japonskou Ikue Mori, která před přechodem k elektronické hudbě coby bubenice spolu s Lydií Lunch, Michaelem Girou či Sonic Youth utvářela podobu newyorské no wave scény, a zpěvákem Faith No More a dalších skupin Mikem Pattonem se odvázal snad nejvíc.
Z downtownu ke kořenům
Zorn zkrátka překročil hranice domovské scény, newyorské downtown music, u jejíhož zrodu stála v šedesátých letech potřeba mít kde provozovat hudbu. Počátek šedesátých let zdánlivě plně patřil nástupu rockových skupin v čele s Beatles, mnoho zajímavého se ale dělo i na poli vážné hudby a jazzu. A právě tyto žánry často nalézaly útočiště v loftech coby improvizovaných koncertních sálech. Jeden z prvních takto využívaných „půdních bytů" patřil Yoko Ono, která tehdy ještě netušila, že se stane paní Lennonovou. Slovo downtown se v kontextu newyorské hudební scény vžilo pro experimentálnější hudební přístup bourající hranice žánrů mezi rockem, improvizací, jazzem a dalšími škatulkami, Zornovi ale ani to nestačilo a vydal se směrem hledání spodních proudů: ať už mýtických univerzálií nebo svých židovských kořenů. Především však směrem kompozice.
V Praze se objevil jednou. Bylo to na festivalu Alternativa v roce 2000, kdy s další ze svých sestav - kvartetem Masada - zaplnil Divadlo Archa. V této archetypálně jazzové sestavě, pojmenované podle izraelské pevnosti, která při potlačeném povstání Šimona Bar Kochby v roce 132 nejdéle odolávala římským vojskům, Zorn tvoří své „ohlasy písní židovských".
V Praze se Masada představila v klasické sestavě s věčně hledačským trumpetistou Davem Douglasem (20. května se představí v pražském Jazz Docku), bubeníkem Joeym Baronem známým i z Naked City a s kontrabasistou Gregem Cohenem, jednou z opor doprovodných kapel a alb Toma Wa itse. Směs akustického jazzu a klezmeru, kterou Masada předvedla, pocházela ze Zornova „zpěvníku" The Masada Songbook čítajícího více než 500 skladeb. Zpěvník se později dočkal dalších interpretací například pod hlavičkou Electric Masada či Masada Chamber Ensembles..
Píše zvukové bloky
Na svých loňských albech je Zorn, stejně jako na letošních novinkách i na mnoha starších nahrávkách skladatelem, nikoliv interpretem. A přesto je stále vnímán spíše jako instrumentalista. „Občas mám pocit, že mě lidi nepovažují za skladatele," povzdechl si v roce 1998 v deníku Montreal Mirror. „Já jsem přitom odjakživa skladatelem, už od osmi let… Vždycky jsem se považoval za skladatele, ale svět má problém vnímat mě tak, protože leccos z toho, co skládám, je kontroverzní."
John Zorn zkrátka nesplňuje tradiční představu o skladateli už tím, že je také instrumentalista a dělá si věci po svém, zatímco svět akademické vážné hudby je mnohdy rigidnější, než si sám o sobě myslí, především pokud jde o blahosklonnou otevřenost vůči nonartificiálním žánrům. „Píšu [skladby] po částech, píšu různorodé zvukové bloky," řekl o sobě Zorn v roce 2003. „takže mi vyhovuje zapisovat si je na kartičky, abych je pak mohl s minimálním úsilím třídit a řadit. Zásadní je tempo. Pokud je moc rychlé, lidé přestávají slyšet jednotlivé části jako soběstačné celky a začínají je vnímat jako prvky jakéhosi zvukového oblaku."
Výsledkem takového tvůrčího postupu jsou často takzvané game pieces - skladby, v nichž není předem dáno pořadí jednotlivých úseků a jejichž mnohé charakteristiky se, v závislosti na vylosované kartě, objeví až během provedení. V oblasti vážné hudby je průkopníkem této metody Christian Wolff (1934), Zornovým největším game piecem je jeho asi nejproslulejší skladba Cobra nahraná a uvedená v mnoha sestavách a nastudováních.
Pro některé skalní milovníky vážné hudby je Zornova tvorba opravdu podřadná: příliš eklektická, těžící z „vysokých" i „nízkých" jazzových a rockových klišé (modální jazz versus barovky), bez vnitřních kompozičních zákonitostí vyučovaných na hudebních školách. Zorn ale sleduje jinou cestu. Hledá souvislosti ve víře, že existuje univerzální hudební řeč. Eklekticismus, s nímž míchá, transponuje, vypůjčuje si a stříhá, není výrazem všežravosti věku samplů, ale touhou dobrat se z nejrůznějších úhlů jediného jádra, podstaty…
Masada a rytmický kulomet
Není proto divu, že v seznamu jeho loňských alb, která zde zdaleka neuvádím všechna, najdeme kolekci Nova Express inspirovanou stejnojmenným cyklem povídek Williama Burroughse (1914 - 1997), autora, který své vize kontroly a závislostí tvořil nelineárním stylem, takzvanou cut-up metodou převzatou od dadaistů: rozstříhaný text je sestaven v odlišném, často náhodném pořadí, díky čemuž mohou na povrch vyplouvat nové, nečekané souvislosti a vznikat dramatické kontrasty a napjatá „sousedství" (u nás metodou „psací stroj - nůžky - lepidlo" tvořil například Burroughsův vrstevník Bohumil Hrabal).
Nova Express (jíž o rok dřív předcházelo další burroughsovské album - Interzone) je elegantní kolekcí jazzových instrumentálek pro klavír, vibrafon a rytmickou sekci, partitury, které hráči interpretují, vznikly ale zcela v duchu cut-up. Snoubí se v nich duch Masady se Zornovou „vážnou" tvorbou i rytmickým kulometem v duchu Naked City. Není divu, že pán game pieces Zorn a kartiček cítí s Burroughsem, který stříhal nejen texty, ale i magnetofonové pásky se svým čtením a nahrávkami rozhlasového a televizního vysílání, jistou spřízněnost.
Jakou zprávu nám Zorn svými posledními alby sděluje? Snad tu, že na prahu šedesátky přestává zakládat jeden úzce zaměřený projekt za druhým a krokem zralého muže vykračuje vstříc syntéze.
