Recenze - Po biblické Marii a Johance z Arku nejslavnější panna své doby se stihla dvakrát rozvést, přivést na svět dvě děti, aby o ně kvůli svým drogovým a večírkovým excesům přišla - stejně jako o vlasy a o soudnost, když se před pár měsíci zesměšnila při vystoupení na cenách MTV.
Britney Spears vydává po čtyřech letech nové album. Pokud neuspěje, její kariéra se bude asi definitivně ubírat kamsi mezi druhořadé exhvězdičky bojující o přízeň davu v celebrity edicích různých reality show.
Vzhledem k nečekaně dobrým recenzím angloamerického tisku se ale zdá, že sešup se přinejmenším odkládá. Asi nejnadšenější recenzi doposud překvapivě publikoval spíše odměřený The Guardian, který oceňuje zvukovou invenci a přehršel aranžérských nápadů.
Pokud Britney nelze něco upřít, je to fakt, že její tým vždyky dokázal najmout ty správné lidi. Ostatně bigbandová předělávka jejího staršího hitu Toxic z dílny miláčka britských intelektuálů Marka Ronsona jen potvrzuje, že o producenty a skladatele nejvyšší úrovně neměla Továrna Britney nikdy nouzi.
A že jde o míru vkusu a kreativity, s jakou skladatelské nápady dokáží producenti zpracovat.
Zatímco u starších desek byl vklad skladatelů i textařů často zbytečně zahlazen krotkou producentskou prací, tentokrát je to naopak.
Svrab, ve kterém se Britney ocitla, donutil producenty k vabank hře a většímu experimentování. Pokud už pár let vzhlížíte směrem k Berlínu v dekadentním objetí electroclashem a jeho osmibitovými lo-fi chapadly, těžko vás Blackout ohromí.
Ale v souvislostech světového popu (o tom českém post-tancovačkovém raději pomlčet) zní řada skladeb díky vkladu Neptunes nebo Nate Danja Hills překvapivě svěže.
Albu dominují ostré elektronické zvuky, zajímavé samply, nápadité, elektronikou prodchnuté rytmy i formální experimenty. Ať už si kdo o té nešťastnici myslí cokoliv, Blackout je po producentské stránce bezchybná práce.
Role Britney je ovšem velmi nejednoznačná. Celý ten humbuk, mediální pozornost i hysterie fanoušků, stojí a padá s její osobou, ale na nahrávce zní spíš fádně a nepřítomně.
Kromě klasických hitparádově hopsavých skladeb o ničem dojde i na intimnější polohy - především v baladě Why Should I Be Sad, kterou napsal Pharell Williams. Ale vzhledem k výstřelkům, kterými bavila svět, je možná poloha dětinského fňukání nad zpackanou minulostí spíš nešťastnou přítěží.
I jinde je její výkon jen průměrný. V Cold As Fire se pokouší o agresivní falzet, jenže její hlas je tak našponovaný, a přitom křehce nejistý, až to tahá za uši.
Jindy zní její vokál obestřený všemi těmi futuristickými plochami poněkud bezduše. Jako by mechanicky vyplňovala přání producentů, kteří její bezkrevné vokály využijí jen coby další zvukovou stopu.
Nahrávka zní po instrumentální i aranžérské stránce velmi vyzrále a vklad týmu producentů měrou kreativity a uvolněnosti jednoznačně převyšuje matnou zpěvačku.
Ale cokoliv, co nebude připomínat debakl na MTV, znamená plus. Fakt, že níž už klesnout nejde, nikoho zajímat nemusí, a ve světě globálního popového průmyslu nijak nevadí. Tady se hraje na první signální a nositelem důležitých hodnot je příběh.
A právě příběh hříšnice je to jediné, co Blackout drží pohromadě. Bez Britney by deska zněla možná líp, desce by prospěl jistější hlas; jenže tohle je její show. Blackout bez Britney by nikoho tolik nezajímal.
Britney byla vždycky přidanou hodnotou k práci šoubyznysových žraloků; jen tentokrát její role netkví v sexy postavě a zářivém úsměvu zosobněného amerického snu, ale v probouzení lítosti a zvědavosti. Pro skomírající kariéru je to vlastně skoro ideální.
Britney Spears: Blackout. CD, 44 minut. Vydala firma Sony BMG, 2007.
