Recenze - Nové album Odd Blood brooklynských neo-hipíků Yeasayer sedne široké paletě krevních skupin. Masivní obsese elektro-popem ale způsobuje nedostatečnou srážlivost a krvácení talentu, který jsme poznali z debutu All Hour Cymbals.
Nadužívaný termín „indie" je od počátku vyprázdněný: funguje víc coby střecha sezónních módních vln než trvanlivějších obsahů a scén. Definice indie se rozplývá stejně, jako fúzuje řečená nezávislá hudba s mainstreamem.
Když loni Animal Collective definitivně otevřeli skrz tanečně-elektronickou vyjížďku Merriweather Post Pavillion brány popovým experimentátorům k masám, dalo se tušit rojení spousty epigonů. I když k podobnému odsudku Odd Blood svádí, nebylo by fér pasovat Yeasayer pouze na slepé následovníky, jakými jsou třeba Brooklyňané Keepaway, jimž se - stejně jako řadě dalším - o úspěch stará momentálně nejfunkčnější nástroj celosvětového hypu, server Pitchfork.
Debut Yeasayer představoval osobitou fúzi skomírajícího freak folku, znovunalezené psychedelie a dreampopového veselí. Nahrávka All Hour Cymbals byla přesně tou deskou, u které si uštvaný lovec nové hudby mohl říct, že prohrabávání se sezónním balastem stálo za to. Přemosťování žánrů už dlouho neznělo tolik přitažlivě, jako když se v roce 2007 zjevila skupina hudebníků kolem Chrise Keatinga, Iry Wolfa Tutona a Ananda Wildera.
Tahle jistota ale s Odd Blood poněkud vyprchává. Je sympatické, že se Yeasayer neštítí bezbřeze radovat ze života. Každá nota tu zní jako jeden veliký, ovšem poněkud nucený výkřik radosti. Když se totiž rozhodnete chmury zahánět večírkováním na pláži s boa kolem krku, je dost pravděpodobné, že vás k ránu dostihne echtovní deprese.
Chris Keating v jinak podmanivě vystavěném singlu O.N.E. vyzpívává radost z toho, že je jeho slečna už konečně pryč; ale věřit se mu to moc nedá. Nejen on na albu i koncertně ukazuje, že je zdatný zpěvák, stejně jako jsou Yeasayer suverénními muzikanty (což v psychedelickém popu není vůbec samozřejmostí). O to víc ale na Odd Blood postrádám nosnost debutu a využití uměleckých devíz, kterými Yeasayer bezpochyby disponují.
Yeasayer dokáží podobně jako Dirty Projectors - další brooklynská kapela hodná pozornosti - mistrně roubovat posedlost čirým popem s experimentálním nutkáním. Ačkoliv žánrově prolétají turbulencemi napříč převážně tanečními styly, jsou noví Yeasayer paradoxně zároveň mnohem opatrnější.
Na desce ani na koncertech už nedominují kytary, které byly ještě před pár měsíci jejich klíčovými nástroji; víc než opravdové koncerty pořádají Yeasayer baleárské večírky, jež se ale místy podobají spíš vkusnější variaci na karaoke.
Oslněni vlnou elektro-popu posledních let sází na prověřené indie-popařské rekvizity, mixování živých bicích se synťákovými a nemohou se nabažit vokodérů. Jakoby jejich um - doufejme, že dočasně - zválcovala móda. Experimentování se tu nese v duchu koketérie se stále nedoléčenou osmdesátkovou retro infekcí, jejíž prime time jejich publikum nepamatuje.
K vlastní škodě se pouští spíš na bezpečnější pole rafinovaného popu dalších brooklynských miláčků MGMT, než by pokoušeli odvážnější a nepředvídatelnější hudební křižovatky v srdci stále avantgardních Animal Collective.
Odd Blood dokáže při adekvátně nenáročném naložení zafungovat jako bezstarostná psychedelická jízda. Yeasayer jsou bezpochyby jedním z nejatraktivnějších taháků letošních letních nocí a jejich srpnový pražský koncert se stane vřele přijatou událostí. V rámci kvanta zoufale nepůvodních skupin se pořád jedná o svěží a povznášející hudbu.
Neočekávejte ale silnější prožitky katarze, které před třemi lety dokázaly vybudit singly Sunrise a 2080. Dnes od Yeasayer dostanete šikovně vystavěnou party, na kterou brzy zapomenete. I zmíněné hymny z debutu naživo ořezávají na jednoduchou tancovačku.
A podobné pocity vyvolává nahrávka Odd Blood: průzračná a do značné míry zábavná, ale při uvědomění si talentu, ke kterému nám Yeasayer dali přičichnout, nakonec poněkud laciná.
Yeasayer: Odd Blood. CD, 56 minut. vydala firma EMI, 2010.
