Praha - Nejlepší písně se prý rodí ze zoufalství a album Graceland, které právě slaví objemnou čtyřdiskovou reedicí čtvrtstoletí od svého vzniku, je toho pěkným důkazem. Začátek osmdesátých let přichystal pro Paula Simona jednu ránu za druhou: jeho filmový debut One Trick Pony totálně vyhořel, stejně jako album Hearts & Bones. Pokus o smíření s Artem Garfunkelem skončil další hádkou a stejně neslavně dopadlo i jeho kratičké manželství s Carrie Fisherovou (alias Princeznou Leilou z Hvězdných válek).
Světlem na konci tunelu se stala až podivná nepopsaná kazeta s africkou hudbou, kterou mu kdosi půjčil. Simon ji prý poslouchal každý den v autě cestou na stavbu svého domu, až se mu v hlavě zrodil šílený nápad - v říjnu 1985 sbalil zvukového technika a odletěl do Jižní Afriky. Během improvizovaných nahrávacích sessions s místními muzikanty zde vznikly základy pro desku Graceland, které se v následujících letech prodalo čtrnáct milionů kusů a která získala dvě ceny Grammy. Hlavně ale otevřela obrovský zájem o africkou hudbu a stala se základním kamenem žánru world music, jak ho známe dnes.
Dominantní angloamerický trh dlouho vnímal hudbu z jiných částí světa jen jako exotickou kuriozitu či příležitostné zpestření svého hitového jídelníčku. Na začátku sedmdesátých let Američané díky soundtracku k filmu The Harder They Come konečně objevili reggae a zatímco v Anglii zuřila horečka první vlny ska, průnik jamajské hudby do mainstreamu dokončil Bob Marley - první globální hvězda z tzv. třetího světa.
Jenže pak Marley v roce 1981 zemřel a jeho nahrávací společnost Island se neúspěšně pokusila udělat podobnou mezinárodní star z nigerijského kytaristy King Sunny Adé. Zájem o nahrávky z netradičních hudebních tradic rostl, nikdo ale moc nevěděl, jak je správně prodat. Poněkud nečekaný recept na to, jak překlenout kulturní bariéru, našel v polovině osmdesátých let až Paul Simon.
Simon do Johannesburgu dorazil bez jediné vlastní písně, jen s adresami hudebníků z oné obskurní kazety (kterou nakonec lidé z labelu identifikovali jako kompilaci Gumboots: Accordion Jive Hits, Volume II). Když opadl původní ostych, muzikanti začali se Simonem jamovat a zasvěcovat ho do tajů místních hudebních stylů, jako byla například mbaqanga čerpající ze střetu staré hudební tradice národa Zulu s africkým jazzem. Z hodin spontánních improvizací a útržků melodií pak Simon v New Yorku sestavil jedenáct písní, které mu zajistily překvapivý comeback.
Embargu a kritikům navzdory
Graceland v žádném případě není album jihoafrické hudby, ani to ale není tak úplně sólový počin Paula Simona. Trik, který okouzlil čtrnáct milionů posluchačů, tkví v kombinaci odlišných tradic, jež nakonec ukazují, že hudba je vlastně jenom jedna. K výsledné magii přispěli afričtí hudebníci a těžko si desku představit bez slapové basy Bakithi Kumalo (dominuje prvnímu singlu You Can Call Me Al), vokálních harmonií sboru Ladysmith Black Mambazo (třeba v úžasné acapella skladbě Homeless) či kytary Raye Phiriho.
Na druhou stranu se na desce výrazně podepsal i Adrian Belew, tehdejší člen King Crimson nebo The Everly Brothers harmonizující ve skladbě Graceland. Ta je ostatně skvělým příkladem žánrového tavícího kotle, v němž se v tomto případě potkávají afrobeat, rockabilly i americké písničkářství.
Titulní píseň navíc pěkně odráží terapeutický podtón celého Simonova výletu do Afriky. Graceland v textu je v prvním plánu Elvisovo sídlo v Memphisu, kam se zpěvák vydává se svým devítiletým synem na výlet připomínající náboženskou pouť, kde v svatostánku americké popkultury neočekává nic menšího než vykoupení ze zpackaného života. V metaforické rovině je ale také píseň o sebepoznání a schopnosti vykročit za svůj stín. A že těch temných chvil měl Simon v té době víc než dost - ostatně skladby jako You Can Call Me Al nebo potemnělá Boy in The Bubble řeší jeho krizi středního věku i rozpad jeho manželství. Dominantním tónem desky je ale povznášející pocit z hudby a radost ze setkání s něčím dosud neslyšeným.
Cesta do Jižní Afriky pomohla Simonovi najít klid v duši a probudila znovu jeho unikátní písničkářský talent, vysloužil si za ni ale také kritiku médií. Pro styky s Jihoafrickou republikou totiž ještě v polovině osmdesátých let platilo přísné embargo. Ačkoliv Simon si cestu nechal posvětit kulturním odborem OSN, JAR byla v té době pořád zemí apartheidu věznící Nelsona Mandelu a hudební tisk to Simonovi připomínal v sžíravých komentářích. Jenže ten v Johannesburgu rozhodně nenašel zaostalé domorodce prodlévající v kulturní izolaci - zdejší muzikanti už tehdy hojně poslouchali americký rock a pop a byli natěšení na spolupráci. Kulturní výměna tak byla oboustranná.
Což je ostatně argument, s nímž pracuje i režisér Joe Berlinger, který je podepsaný pod filmem Under African Skies doprovázejícím na DVD výroční reedici Gracelandu. Dokument se dotýká i častých obvinění, že Paul Simon své africké muzikanty zneužil, stejně jako že porušení embarga byl především skvělý marketingový tah, přičemž o neutěšené politické situaci v JAR deska mlčí. Berlinger ale nakonec dává za pravdu Simonovi a jeho svobodě jako umělce následovat svůj instinkt a inspiraci.
V jeho "příběhu" je Graceland především obdivuhodným uměleckým vzepětím hudebníka, který dokázal překročit hranice vlastní kulturní bubliny a odhalil světu nové zdroje inspirace. Dokument už ale nicméně nezmiňuje spor s mexicko-americkou skupinou Los Lobos, které Simon údajně nepřiznal autorství písničky All Around the World or the Myth of Fingerprints, která Graceland uzavírá.
Inspirativní cesta k sobě
Kritika z necitelného přístupu k původní tradici jihoafrické hudby se později přenesla na celý žánr world music, který multimilionové prodeje Gracelandu pomohly etablovat.
Necelý rok po vydání Simonovy nejúspěšnější sólové desky se v islingtonském klubu Folk sešli zástupci nahrávacích společností a dohodli se na společném postupu při propagaci marketingové škatulky world music, jež měla těžit ze zvýšeného zájmu o exotickou hudbu. Díky nové nálepce začali muzikanti z jiných zemí v polovině osmdesátých let pronikat na hudební trhy i do vlivných časopisů jako Billboard či The New Musical Express. Žánrová kolonka world music se stala pro odvážné posluchače výhodným poznávacím znamením, pro muzikanty z mezinárodních scén ale často také pastí, jež je navěky odsoudila do pozice exotické kuriozity, jež nemůže nikdy vstoupit do hlavního proudu.
I další úspěšné příběhy průniku hudební exotiky do žebříčků potřebovaly své západní zprostředkovatele - kubánští hudebníci z Buena Vista Social Club na konci devadesátých let režiséra Wima Wenderse a senegalská hvězda Youssou N'Dour zase zpěvačku Neneh Cherry a "západní" hit 7 Seconds. Své role objevitelů neznámých teritorií se chytli David Byrne (Rei Momo) či Peter Gabriel (festival Womad). Sám Simon v roce 1990 připravil volné pokračování svého afrického výletu - album The Rhythm of the Saints natočil s muzikanty z Latinské Ameriky a znovu také s několika Afričany. Deska ale postrádala výraznější hit a prodaly se jí už "jen" dva miliony kusů.
Všechny diskuse kolem Gracelandu postupně vyšuměly a zůstala jen mimořádně vlivná deska, kterou obyčejně najdete v seznamech nejzásadnějších nahrávek všech dob (v meta-žebříčku Acclaimed Music jí patří v historické tabulce číslo 76). Album navíc zestárlo se ctí, byť pro uši dnešního posluchače budou osmdesátkové syntetické rytmy či saxofony znít možná příliš jako relikt doby dávno minulé. Ti by možná mohli zkusit demonahrávky z druhého disku deluxe edice, v nichž bez nadbytečné studiové úpravy září fantastické písničky, které patří k tomu nejlepšímu, co Paul Simon napsal. Třetí disk s dosud nevydaným záznamem pěti skladeb z koncertu v San Sebastianu z roku 1989 je naproti tomu maličko nadbytečný.
Nový poslech Gracelandu navíc odhalí, jaký obrovský vliv má deska třeba na oslavované americké indie hrdiny Vampire Weekend, kteří na vzdušných kytarových riffech a afrobeatu postavili svoji kariéru. Něco podobného by se ostatně dalo říct i o nahrávkách výstřední písničkářky tUnE-yArDs. Ještě mnohem více hudebníků se ale Simonovým výletem inspirovala jako velkým příběhem muzikanta, který v pětačtyřiceti letech znovu našel sebe sama.
Joe Strummer z The Clash se jednou nechal slyšet, že pop by neměl psát nikdo jiný než adolescenti. S jedinou výjimkou a tou je Paul Simon na Gracelandu. Pětadvacet let po jejím vydání už vnímáme exotické elementy v popu víceméně jako normální, slavná deska Paula Simona přežila hlavně díky silné osobní výpovědi.
