Rozhovor - White Lies jsou precizní. Jakkoli se vám nemusí líbit jejich album a obviňujete je z plagiátorství, naživo se tihle dvacetiletí studentíci snaží o dokonalost.
Kdyby zpěvák Harry McVeigh dělal na lince důvěry, jeho hlas by dokázal uchránit desítky lidí od sebevraždy, tedy od sebezkázy, o níž tím samým, uhrančivě klidným hlasem zpívá. Minimálně tak se předvedli v páteční večer na táborském Planet Festivalu, jako racionální úvod rozjančených Klaxons.
Překvapivý klid a uvážlivost vlastně charakterizuje vše kolem White Lies. Což je s podivem i proto, že to vůbec není tak dlouho, co byli členové nejnadějnější britské kapely roku teenageři. I když by basák a textař Charles Cave měl mít všechny předpoklady k tomu, aby byl totální ucho, už po několika otázkách mi došlo, že s někým tak rozumným jsem se už dlouho nesetkal.
Než jste vůbec odehráli první koncert jako White Lies, zkoušeli jste takřka dva měsíce. Jste vždycky takoví perfekcionisté?
Vlastně ano, protože si užíváme získávání zkušeností. Chceme, aby nám opravdu šlo to, co děláme - jen díky tomu, pak naše věci můžou skutečně znít tak, jak si představujeme. A není důvod, proč by neměly. Ale nemluvil bych o perfekcionismu; nemyslím, že naše hudba je dokonalá, jen zní podle našich představ. A jde to se jim co nejvíc přiblížit. Druhá věc je pak to, že chceme být dobří naživo.
Ještě před rokem jste se rozhodovali, jestli jít na vysokou, nebo studium odložit a věnovat se kapele. Nemá tahle snaha zlepšovat se něco společného s tím, že jste vlastně studijní typy, jen se věnujete jinému oboru?
Souhlasím. Řekl bych, že na kapele dřeme daleko víc, než bychom se vůbec věnovali škole. Nevím, jak je to u vás, ale v Británii na univerzitě nemusíš dělat skoro nic. Troufám si říct, že jsme na kapele odvedli daleko víc práce než kdokoli z našich kamarádů ve škole. Když to s nimi srovnám, tak beru kapelu jako lepší možnost vzdělávat se.
Na Planet Festivalu hrajete společně s Klaxons, jejichž kariéra odstartovala stejně bombasticky jako ta vaše. Byli označováni za „next big thing", vydali úspěšné album. Mají před vámi vlastně jen rok náskok, můžete se od nich nějak poučit?
Jsou tu rozdíly. Klaxons vytvořili celou specifickou nu-raveovou scénu, od které se nyní musí odříznout. Nic takového se nás netýká. Ještě než vylétli, vytvořili si masivní základnu v Londýně. Nám se to nepovedlo, ani jsme o to neusilovali, protože jakmile to šlo, jezdili jsme hrát do ciziny. Ale jsem zvědavý, jak se dnes večer předvedou, protože logicky musí setřást všechny ty fosforeskující blbiny a najít nový směr. To je dnes pro kapely dost těžké.
Nejde se u vás vyhnout srovnání s Joy Division nebo Echo & The Bunnymen. Nicméně vy nejenže jste ty kapely nezažili, protože jste nebyli na světě, ale dokonce tvrdíte, že jste ani nikdy neposlouchali a spíš se oháníte Queens of the Stone Age nebo Yeah Yeah Yeahs. Odkud se tedy vzal ten podobný zvuk?
Přirozenou cestou. Když jsme začali psát skladby, tak jsme se snažili totálně od všeho izolovat, hlavně od jiné hudby. Nechali jsme se inspirovat jen okamžikem a tím, co se dělo mezi námi. Existuje spousta umělců, která nás inspirovala k tomu, abychom si založili kapelu, ale neinspirovali nás k tomu, abychom je kopírovali. Povím ti, že můj největší idol během dospívání byl Paul Simon, vždycky jsem chtěl být jako on; a bavil mě i David Byrne a Talking Heads.
Takže mi tvrdíš, že to všechno je úplná náhoda? Ani Interpol jste neposlouchali?
Ale jo. Interpol máme rádi. Na vině je asi to, jak Harry zpívá, ale to je jeho přirozený hlas, on s tím nemůže nic moc dělat. A není mnoho kapel, které by měly zpěváka jako on. Vem si Jima Morrisona - a já si troufám tvrdit, že nás víc ovlivnili The Doors než Joy Division.
V tom případě mě překvapuje, že jste si pro BBC session vybrali jako coververzi Love Lockdown od Kanye Westa.
No, my si ji úplně nevybrali, museli jsme ji udělat.
Někdo vás nutil?
V rámci té show děláš cover skladby, která je zrovna ten týden v top 10 singlech a ten náš týden byl úděsný. Byli tam Take That, Girls Aloud a nějaký hip-hop, takže tohle byl jediný song, který se dal zvládnout. Snad se nám to povedlo.
| Čtěte také: Černí White Lies vedou britský albový žebříček Pojďte se bát na zombie disko s White Lies, u-hu |
V tomhle kontextu už chápu, proč ho na koncertech nehrajete a místo něj zařazujete skladbu The Rip od Portishead. Přitahuje vás jejich temnota?
Líbí se nám způsob, kterým skládají skladby. Je to naprostý minimalismus. Pomocí jednoduchých bicí a kláves dokážou vytvořit silnou atmosféru.
A jak se ti líbí, co Geoff Barrow jako producent provedl s The Horrors?
Tuhle novou desku mám stokrát radši než předchozí. Osobně si myslím, že kdyby to album vydala nějaká úplně neznámá kapela, tak by nevzbudila takový rozruch, ale Sea Within a Sea je prostě skvělá skladba. Povedlo se jim najít novou identitu.
Když se bavíme o temné atmosféře, máte zkušebnu poblíž hřbitova, to je vzhledem k vašim textům dost stylové.
No, na texty to vliv nemá. Je to v podstatě průmyslová oblast, kde široko daleko není nic jen hřbitov a dálnice. Pro nás je klíčové, že tu zkušebnu nechceme za nic na světě vyměnit. Většina kapel, když se proslaví, tak se hned stěhuje do pohodlnějších hezčích zkušeben, ale v té naší se nedá dělat nic jiného než zkoušet. Když si nedoneseš jídlo, tak si ho v okolí nekoupíš. Je to totálně izolované místo, kde se soustředíš jen na hudbu.
Klip ke skladbě Farewell to the Fairground jste natáčeli v postapokalyptickém prostředí industriálního Nikelu v Rusku, čí to byl nápad vypravit se od ruské zimy?
Vymyslel to švédský režisér Andreas Nilsson, s kterým jsme už dělali na jiných klipech, on sám je dost temný týpek a dozvěděl se o tom městě od kamaráda. Letěli jsme na sever Norska a odtamtud jsme se vypravili auty prakticky jen po sněhu a ledě. A že se blížíš k Nikelu, poznáš podle toho, že najednou začnou mizet stromy, nebo jsou úplně mrtvé od toxických zplodin. V krutém slova smyslu je to magické místo. Byla to úžasná zkušenost i děsivá, zažít si přechod ruských hranic někde na konci světa, kde stráží drsní chlápci se samopaly. Říkáme si, že jestli se ještě víc proslavíme, rádi bychom uspořádali speciální koncert v Nikelu. Jenom pro jeho obyvatele.
Museli jste tam být velká atrakce.
Vždyť oni ani nikdy neviděli Angličany. Někteří byli pořádně vyděšení. Netušili, co děláme. Chápeš? Jeden večer jsme tam šli do hospody, kde už všichni byli totálně namol z vodky a začali se s námi bavit. Bez ustání. A věděli, že jim nerozumíme, že neumíme rusky. Na tom nezáleželo, chtěli si s námi popovídat. S kýmkoli.
