Praha - Rovných sto let včera uběhlo od narození výrazné osobnosti hudebního světa. Nešťastnou souhrou okolností je, že spolu s tím taktéž uplynulo dvacet let od úmrtí. Své osmdesátky se však John Cage nedožil. Zanechal po sobě ticho, jež svým hudebním experimentováním oslavil.
Od května do srpna si průnik jeho tvorbou a životem mohli dopřát i návštěvníci pražské galerie DOX. Další akce spjaté s Cagem se konají po celém světě.
„Cage, který vystudoval výtvarné umění a hudbu a později nacházel inspiraci v Joyceovi a Duchampovi, moderním tanci, orientální filozofii a myšlenkách Mistra Eckharta, Thoreaua, Fullera a McLuhana, dokázal všechny tyto inspirační zdroje přirozeně začlenit do svého díla v překvapivých kontextech a vytvářel postmoderní intermediální a multimediální umění par excellence v době, kdy byl postmodernismus ještě v plenkách. Se smyslem pro experimenty i úctou k tradici neustále objevoval nové horizonty a prostory a přispěl tak ke konceptualizaci a intermedializaci umění," vysvětlovali v anotaci k pražské výstavě kurátoři Jozef Cseres a Georg Weckwerth.
Avantgardní pojetí muziky ho sice vydělovalo ze standardizovaného hudebního proudu, ale svým novátorským pohledem na uměleckou oblast si zajistil uznání a tím i zápis do dějin. Hudebním nástrojem se v jeho pojetí může stát cokoliv, za hudbu lze považovat i správně načasované ticho, byl průkopníkem hudby elektronické či aleatorické, takové, v níž je část kompozice určena náhodou.
Za nejzásadnější skladbu Johna Cage se většinou považuje 4'33'', třívětá kompozice, skládající se z trojího otevření a zavření víka klavíru v přesně určených časových úsecích. Není překvapením, že hráč přitom nemusí zahrát ani jeden tón. S tímto nápadem se prezentoval už roku 1952. Zůstává jeho trvalou připomínkou.
Cageovy úspěchy se však táhnou napříč od šedesátých let. Ponejvíc v těchto začátcích musela jeho hudba vyznívat pitoreskním dojmem, když při interpretaci neváhal sáhnout po gumové kachničce.
Právě mnoho z běžného zařízení koupelny využil ve svém prvním vystoupení v celostátní televizi CBS v lednu 1960. V rámci dokumentu Petera Greenawaye, který vznikl roku 1983, pak angažoval zvuky kuchyně, celkem sedmadvacet z nich, aby prezentoval jejich muzikální nadání.
V případě Cage jako by s trochou nadsázky musela pokládat jedna základní otázka - mykolog, nebo hudební teoretik? Můžeme jej častovat i tituly jako spisovatel nebo výtvarník, ale houbaření tvoří ve vztahu k hudební tvorbě podobně nesourodý vztah, jaký má jeho práce s muzikou k obecné představě o hudbě. Dost dobře mohl nakonec zůstat všeobecně známým odborníkem přes houby, štěstí pro nás, že se tak nestalo. V této sféře se jako první prosadil, na konci padesátých let se stal vítězem italského houbařského kvízu v televizi. Od roku 1965 ho i Československá mykologická společnost přijala za člena.
I tato typická charakteristika Johna Cage mohla posloužit jedné z mnoha akcí, které se napříč světem k příležitosti výročí Cageova narození i úmrtí pořádají. Například opavská galerie odstartovala dnes mezinárodní výstavu nazvanou Na houby. Prezentovaná díla jsou odrazem Cageova vlivu, který měl jak na hudební, tak i vizuální umění.
