Povolte kohoutky, zatočte klikou. S Neprašovým humorem

Tereza Špinková
24. 7. 2012 11:49
Retrospektiva Karla Nepraše se úspěšně brání institucionalizaci
Foto: Jan Langer

Recenze - V centru současného umění DOX lze do 1. října zhlédnout rozsáhlou retrospektivní výstavu Karla Nepraše (1932-2002), konanou u příležitosti jeho nedožitých osmdesátých narozenin. Pod výstavou jsou kurátorsky podepsaní Jaroslav Anděl a Leoš Válka, na přípravě se podílela i umělcova rodina, jeho přátelé a odborníci. Retrospektivě byla poskytnuta většina galerijních prostor, návštěvník se tak seznámí s vrcholnou tvorbou autora (například socha Velký dialog z roku 1966) i s díly, se kterými neměla širší veřejnost nikdy možnost být více seznámena - jedná se hlavně o Neprašovu činnost na poli kresby a ilustrace.

Ve velké dvoraně galerie DOX, v mezonetu prvního patra a ve velké věži jsou v podstatě chronologicky (odspoda nahoru) představeny Neprašovy sochy a kresby od konce padesátých let až do jeho smrti v roce 2002. Jsou doplněné umělcovými komentáři a citáty, vztahujícími se víceméně  k jednotlivým okruhům tvorby, použitým materiálům a přibližujícími myšlenkové zázemí autora.

Na začátku výstavy je zdůrazněna Neprašova kresebná tvorba, ze které vyšel a jež byla po celý život důležitým prvkem pro jeho umělecké vyjádření. Jeho kresebná činnost je mnohovrstevnatá - na výstavě se setkáme s různými jejími pojetími. Rané ilustrace ke Kafkovi jsou subtilnější, méně drastické než pozdější kresby - například cyklus Katalog lidských neštěstí z let sedmdesátých. Franz Kafka Nepraše značně inspiroval - sám tvrdil, že když četl Kafkovy povídky a romány, rovnou "to i viděl".  Každý cyklus kreseb je charakteristický něčím jiným - výjevy ze souboru Loutkové divadlo jsou zpracovány rychlou jednoduchou kresbou, jiné kresby jsou dvojrozměrným rozvinutím expresivních sochařských figur, kterými se Karel Nepraš proslavil.

Pokud bychom se drželi formálního pojetí jeho sochařských děl, v období šedesátých let by se dalo mluvit o expresivním výrazu, útočícím na diváka existenciálními tématy a zpracováním. Postavy jsou jakoby obráceny naruby, vidíme z nich jen červeně nalakované svazky drátů představující jakési šlachy a tepny.

Foto: Jan Langer

Od konce šedesátých a na začátku sedmdesátých let zase mohou jeho sochy působit chladně, mechanisticky odtažitě. V této době začíná pracovat s litinou a trubkami, pracuje i s jinou než červenou barvou (i když je nutno říci, že k té se ve své tvorbě stále navracel). Později pracuje s dalším "studeným" materiálem - porcelánem.

Ovšem dívat se na jeho dílo jen skrze jeho formální podoby je pro pochopení autorovy tvorby poněkud nedostačující. Podle jednoho z kurátorů výstavy, Jaroslava Anděla, je to právě humor, který má sloužit jako klíč pro pochopení jeho tvorby. Chladnost trubek, klik, kol a pák a stejně tak i brutální expresivnost jeho šlachovitých "obnažených existencí" je oživena touto specifickou polohou humoru. Humoru, který ale stále koketuje s vážností, jak zdůrazňuje sám autor i kurátoři výstavy. Absurdnost doby, politického režimu a v normalizaci téměř nemožnost svobodně tvořit, to vše se v umělcově díle odráží.

Estetika divnosti a čistý humor

Karel Nepraš stál u založení - nebo přímo inicioval - vznik některých skupin, které se formovaly v průběhu padesátých a šedesátých let.

Jednou z nich byla skupina Šmidrů, která vznikla v polovině padesátých let, její působení se označuje jako "estetika divnosti". Pořádali spontánní recesistické akce na pomezí divadla, akčního umění a hudebních vystoupení. Pracovali s dadaistickými prvky a trapností vyvolaných situací. Jeden z jejích členů, umělec Bedřich Dlouhý, se k jejich tehdejším aktivitám vyjádřil takto: "Žili jsme nadpozemským životem! Naší snahou bylo dělat naprosto neumělecké věci a hlavně v žádném případě nevypadat jako umělci. Šmidří podnikání bylo dada! Programem byly trapasy… Trapas, fiasko a ostuda, to byl motiv, krédo, program."

Foto: Jan Langer

V šedesátých letech vznikla v hospodě U Křižovníků Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, jejími členy byl například Ivan Jirous, Vratislav Brabenec, Josef Kroutvor, Boris Hybner či Paul Wilson. V roce 1963 se Karel Nepraš a Jan Steklík sami jmenovali řediteli této školy. Skupina vznikla z potřeby negovat tehdejší společenskou situaci - ovšem zcela specifickým způsobem. V určité míře měla leccos společného se skupinou Šmidrů. Dalo by se mluvit o jakémsi mixu neodadaistického přístupu, akčního umění, happeningů pracujících se spontaneitou situace a s prostředím, ve kterém tyto akce vznikají - tedy s hospodou. V první řadě je však třeba zdůraznit, že se nejednalo o skupinu snažící se o jakýkoli umělecký projev, který by mohl být zařazený do jakéhokoli institucionálního či uměleckohistorického rámce. Její členové organizovali spontánní akce, jež neměly žádné umělecké ambice. Pořádali hry založené na konzumaci alkoholu (například hra Fando, nezlob se, při které se místo s figurkami hrálo s panáky různě barevného alkoholu), vytvářeli si vnitřní hierarchii skupiny, která však nebyla nikdy brána vážně.

Uskutečňovali výlety za záminkou vlastenectví (například akce nazvaná Buzení blanických rytířů, kdy se snažili vzbudit blanické rytíře hudebním vystoupením). Založili hudební těleso nazvané Sen noci svatojánské band, kombinující lidové šlágry s vážnou hudbou a vytvářející tak absurdní zábavu vyhraňující se vůči oficiálnímu proudu a tehdejší politické situaci. Karel Nepraš hrál na housle, Vratislav Brabenec na saxofon, Ivan Jirous či Petr Lampl na činel.

Foto: Jan Langer

Čistý humor bez vtipu znamenal zábavu bez pointy, zábavu absurdní, spontánní a recesistickou. Doprovodnou výstavu k činnosti této skupiny lze vidět v malé věži galerie DOX také až do 1. října tohoto roku.

Každý ze členů skupin se však projevoval sám o sobě individuálním způsobem. Tvorba Karla Nepraše bývá teoretiky umění zařazována do oblasti tzv. české grotesky, nové figurace a neodadaistického projevu. Přestože jsou pro přiblížení děl potřeba, bývají kunsthistorické škatulky ve vztahu k jednotlivcům ne vždy zcela vystihující. Karel Nepraš je do těchto rámců těžko zařaditelný, povědomí o jeho působení ve výše zmíněných skupinách v tehdejší době může ukázat další možný způsob, jak na jeho tvorbu v rámci dobového kontextu nazírat.

Problematika institucionalizovaného zážitku

Pořádání retrospektiv význačných umělců je nutné a žádoucí, přesto však lze často cítit, že některá díla ztrácejí na své spontánnosti a akčnosti jen tím, že jsou vystavena, tedy určitým způsobem institucionalizována, a zařazena tak do dějin umění.

Při prohlídce výstavy v DOX má návštěvník chuť zatočit si klikou (což Karel Nepraš tak myslel - viz socha s názvem Račte točit) nebo povolit kohoutek na některé ze soch, či se alespoň některé dotknout. Přestože je galerie DOX k návštěvníkům velice otevřená (dovolím si poznámku poněkud přízemní - v holešovické galerii vám dovolí vzít si s sebou láhev s pitím, kterou si můžete nést viditelně v ruce - v jiných institucích vás většinou zaměstnanci galerie okamžitě upozorní, že v galerii není dovoleno pít, přestože Vám láhev jen nepatrně vyčnívá z tašky), stále je to galerijní instituce a i sám návštěvník si připadá nevhodně v případě, že by se měl s vystavenými díly dostat do jiné interakce, než je dívání se.

Foto: Jan Langer

Proto je potěšující, pokud při prohlídce výstavy tu a tam zaslechnete leckdy až nesnesitelně falešný skřípot Neprašových houslí vyhrávajících úryvky z Malé noční hudby či píseň z Prodané nevěsty Proč bychom se netěšili. Autorova osoba tak prochází skrze zvuky z videí celou výstavou, díla tak určitým způsobem oživnou a s divákem komunikují méně "institucionálně".

Návštěvník si tak citelněji uvědomí dobu, ve které konkrétní sochy a kresby vznikaly, a po zhlédnutí úryvků z dokumentárních filmů o autorovi i dobových materiálů mapujících činnost Křižovnické školy se mu přiblíží osobnost Karla Nepraše a zázemí, ze kterého vyšel on a jeho tvorba.

Slova teoretiků umění, kurátorů a novinářů, pomáhající dokreslit umělcovu tvorbu, často však působí suše a nesrozumitelně, po setkání se samotným umělcem (ačkoliv jen skrze filmový materiál) ožijí a získají ten správný význam. Spontaneita, živost, pohyb, humor, groteska, absurdita a zároveň tísnivost normalizační doby, se kterou se umělec vypořádal způsobem jemu vlastním, to vše se v jeho tvorbě objevuje a dohromady pak poskytne divákovi komplexní zážitek, umocněný poznáním samotné osoby autora.

Spojení "čistý humor bez vtipu" lze použít i pro díla Karla Nepraše v přeneseném slova smyslu - tedy humor, který není vtipný, ale často i bolestivý, traumatický a vážný, v tomto spojení pak zcela opravdový a srozumitelný v celé své lidskosti.

Karel Nepraš. DOX, Praha 7, Poupětova 1. 8. června - 8. října 2012. Otevřeno: Po 10:00 - 18:00, Út zavřeno, St -  Pá 11:00 - 19:00, So - Ne 10:00 - 18:00

 

Právě se děje

před 4 hodinami

Počítačovou síť radnice Prahy 3 napadl virus, úřad bude uzavřený

Počítačovou síť radnice Prahy 3 napadl virus. Lidé se tak nemohli s úřadem elektronicky spojit. Technici městské části stále pracují na nápravě, radnice bude kvůli tomu bude ve středu uzavřena. Vyplývá to z informací na facebooku Prahy 3, na které upozornil server Computerworld. Radnice vyzvala občany, aby místo e-mailů zatím raději s úřadem komunikovali po telefonu.

před 5 hodinami

Hokejista Edmontonu je kvůli krvácení do mozku v kómatu

Hokejista Edmontonu Colby Cave skončil kvůli krvácení do mozku na jednotce intenzivní péče. Lékaři v nemocnici v Torontu museli pětadvacetiletého útočníka uvést do umělého spánku. Informovali o tom zástupci klubu na sociálních sítích.

Před přerušením sezony odehrál Cave v NHL jedenáct zápasů za Oilers, na farmě v AHL nastoupil ke 44 duelům. Celkem má v NHL v dresu Bostonu, který ho v roce 2015 angažoval jako nedraftovaného hráče, a Edmontonu na kontě 67 utkání. Do statistik si zapsal devět bodů za čtyři góly a pět asistencí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy