Praha - Nekonvenční klavírista Michal Arnowitt, který se představil v Redutě jako host sedmého večera mezinárodního jazzového festivalu, patří k významným osobnostem americké jazzové scény. Skladatel, aranžér a klavírista je jedním z organizátorů jazzových koncertů v celostátním měřítku. Jeho průkopnická činnost byla oceněna filmem "Beyond 88 Keys", který získal nejvyšší pocty v oblasti filmového dokumentu. Aranže, které tvoří, jsou různorodé a velice sofistikované, nevyhýbá se žádným tématům. Od nejmeditativnější kompozice "Pět čínských prvků" věnovaných vodě, zemi, dřevu, kovu a ohni přechází plynule k variaci na Orfovu Carminu Buranu nazvanou Burana Pub, či k vlastní úpravě Rapsodie in Blue od George Gershwina.

Arnowitt předvedl vyrovnaný výkon, ve kterém se ukázal jako skvělý skladatel, je pouze škoda, že klavír neskýtá tolik možností, aby mohly vyniknout všechny hudební hříčky, které Arnowitt zakomponovává do svých aranží.

Vertigo Quintet - jazz po svém

Druhá část večera patřila největšímu současnému objevu naší jazzové scény. Quintet Vertigo složený ze studentů Konzervatoře Jaroslava Ježka hraje moderní jazz ovlivněný na jedné straně impresionismem v klasické hudbě a na straně druhé progresivními hudebníky jako například Miles Davis. Z impresionismu Vertigu zbyla jakási evropskost, kterou jsou zajímaví jak pro česká, tak pro zahraniční pódia. Důkazem toho je i jejich úspěch na jazzovém festivalu v Montreaux (Švýcarsko), kde získali první cenu v soutěži mladých kapel.

Vertigo hraje vlastní kompozice, jejichž autory jsou převážně Oskar Török (trubka) a Vojtěch Procházka (piano). Zatímco Törökovy kompozice se vyznačují impresionistickými pasážemi, nad kterými se po Davisovsku klenou žesťové nástroje, Procházka prozatím zůstává v období těžkého konstruktivismu, který na jednu stranu přináší mnoho zajímavých vlivů, ale poněkud ubírá srozumitelnosti a opravdovosti skladeb. Doufejme, že je jen otázkou času, kdy dospěje a jeho styl získá lehkost, kterou si již osvojil jako interpret.

Törökově trubce ani saxofonům Marcela Bárty také není co vytknout, oba navazují na to nejlepší ze světového jazzu a se svou hudbou jsou přímo sžití. Kontrabas Rastislava Uhrika jde spíše za po lince rytmické, než aby hledal složité melodie, ale vzhledem k žesťové sekci to není na škodu. Daniel Šoltis hrající na bicí je posledním článkem stmelujícím skvěle fungující formaci, od které se snad v budoucnosti dočkáme dalších zajímavých počinů, jakými je jejich letošní album prostě nazvané Vertigo.

I přes své mládí se kapela stala plnohodnotnou součástí jazzového festivalu a nadchla publikum v Redutě.