reklama
 
 

Něco ztrácíme, něco získáváme. Kapela Vampire Weekend se vyrovnává s dospělostí

9. 5. 2019 19:11
Když minulý týden internetový blog Ringer zveřejnil portrét skupiny Vampire Weekend, která právě vydala novou studiovou desku Father of the Bride, ten snímek nazval „jediná žijící kapela v New Yorku“.

Trochu kontroverzní titulek začíná dávat smysl po několika řádcích, v nichž autor popisuje Vampire Weekend jako poslední přeživší z newyorské indie-rockové scény minulé dekády. Ta těžila z nástupu internetových blogů i síly nezávislých vydavatelů v době krachujícího hudebního průmyslu.

Slogan najednou není tak daleko od pravdy - když si listujeme třeba předloňským knižním bestsellerem Meet Me in the Bathroom, ambiciózní orální historií newyorského indie z první dekády tisíciletí, jména protagonistů jako The Strokes, Yeah Yeah Yeahs, LCD Soundsystem či Interpol už dnes fanoušky příliš nevzrušují.

Právě vydané čtvrté studiové album Vampire Weekend naproti tomu bylo jedním z nejočekávanějších položek roku a příští týden bude nepochybně debutovat na čísle jedna zámořského prodejního žebříčku.

Vampire Weekend, kteří vznikli roku 2006, měli od této scény vždy trochu odstup. Kromě času a místa je s newyorskou indie-rockovou scénou spojovala hlavně mladistvá energie, která tryskala z jejich raných singlů A-Punk, Oxford Comma nebo Mansard Roof.

Kvarteto, jehož členové se potkali v prvním ročníku na univerzitě, nemělo vztah k punkovým či post-punkovým ikonám, k nimž se tehdy modlily jiné kapely v kožených bundách. Vampire Weekend měli vzor spíš v písničkáři Paulu Simonovi a jeho objevování afrických rytmů na desce Graceland nebo v hrdinech soft-rocku 80. let minulého století.

Zvonivé kytary a rozverné popěvky jejich eponymního debutu z roku 2008 by leckdo mohl smést ze stolu jako poněkud naivní, ale už druhá deska Contra z roku 2010 dokázala, že autorské duo Ezra Koenig a Rostam Batmanglij přistupuje k psaní písní jako fanatičtí studenti rockových dějin. Svou identitu slepují z útržků jiných kapel.

Vysloužili si za to nálepku "esenciální hipsterské kapely" a do hlavního proudu definitivně pronikli, když za následnou desku Modern Vampires of The City z roku 2013 získali cenu Grammy.

Po nulté dekádě tisíciletí však mezitím zájem o indie-rock trochu uvadl a kritici místo bílých kluků s kytarami začali oslavovat hiphop. Vampire Weekend tuto "smrt indie" přežili i díky tomu, že dokázali to, co se v jejich generaci nikomu dalšímu nepovedlo - naučili se stárnout se svými posluchači.

Jestli dnes rockeři často vsází na to, že se s nimi fanoušci chtějí vracet do bezstarostných časů mládí, Ezra Koenig a spol. se podobně nebojí existenciálních témat. Jejich nynější čtvrté album Father of the Bride míchá melancholii ze stárnutí s pocity smíření se světem.

Singl Harmony Hall z nového alba skupiny Vampire Weekend. | Video: Columbia Records

Inspirace v country

Chvíli se zdálo, že Vampire Weekend směřují k tomu stát se kapelou, která vyprodává stadiony. Jenže po vydání předešlé nahrávce Modern Vampires of the City se multiinstrumentalista Rostam Batmanglij rozhodl pro sólovou kariéru a autorský tandem se rozpadl.

Stejně jako Batmanglij mezitím vlastní alba stihli vydat i další dva členové, basista Chris Baio a bubeník Chris Tomson. Ezra Koenig vytvořil animovaný seriál Neo Yokio pro videotéku Netflix, stal se otcem a odstěhoval se z New Yorku do Los Angeles.

Novinka Father of the Bride vznikala po vzoru rapera Kanye Westa při hromadných seancích přizvaných muzikantů, mezi nimiž byli členové skupin Haim, The Internet, Chromeo nebo hitmaker Mark Ronson.

Tato první deska Vampire Weekend bez Rostama Batmanglija je překvapivě koherentní. Zmizely vlivy elektroniky a hiphopu - hit z minulé desky Step si přitom dokonce vysloužil remix s rapery -, místo toho se teď trio posouvá ke country a psychedelickému folku. Ostatně Ezra Koenig v rozhovorech mluví o inspiraci loňskou deskou Golden Hour country písničkářky Kacey Musgravesové, která vládla výročním žebříčkům novinářů i cenám Grammy.

Kapela Vampire Weekend, vždy hojně čerpající z vlivů globálního popu od afrobeatu přes britské The Clash až k německým Kraftwerk, se tady dostává zatím nejblíže k dřevní americké hudbě. Také to ale znamená, že notoricky volnomyšlenkářská sestava, jež si vždy dávala záležet s postprodukcí, v nových písních Bambina, My Mistake nebo Big Blue zní nečekaně obyčejně.

Deska Father of the Bride názvem odkazuje na filmovou komedii z roku 1991 se Stevem Martinem v roli otce, který se nemůže smířit s tím, že se jeho milovaná dcera vdává. Samozřejmě hrdina po různých peripetiích dospěje k tomu, že je jako otec šťastný ze štěstí své dcery.

Právě tento dvojaký, hořkosladký pocit, že něco musí skončit, aby mohlo začít cosi dalšího, charakterizuje novou desku Vampire Weekend - proto ji podle filmu pojmenovala. "Nemůžu tě mít u sebe navěky, ale teď tě můžu obejmout," zpívá Ezra Koenig jako nevěstin otec v úvodní skladbě Hold You Now, prvním ze tří duetů se zpěvačkou Danielle Haimovou v roli různých žen provázejících život muže.

V písni Married in a Gold Rush se duet opakuje jako rozhovor manželů, kteří se vyrovnávají s rozčarováním ze vztahu, jenž nenaplnil očekávání. We Belong Together ze závěru desky pak ironizuje manželské štěstí ("Hodíme se k sobě jako lvi a ovce, hodíme se k sobě jako Keats a Yeats"), nakonec ale dochází ke smíření. Vztah není dokonalý, ale alespoň je. Desce to dodává nenásilnou pointu.

Ve skladbě Sunflower z nového alba skupiny Vampire Weekend účinkuje Steve Lacy. | Video: Columbia Records

Věci musí zůstat divné

Nebyli by to však intelektuálové Vampire Weekend, aby z manželství neudělali obecnější metaforu. "Nikdy jsem nebyl ženatý, ale myslím, že o těchto věcech přemýšlí každý, jak stárne. Na názvu (té desky) je něco biblického, je o vztazích, které spojují, vztazích mezi komunitami, mezi lidmi a bohem, mezi lidmi a zemí, na níž žijí," řekl Ezra Koenig v rozhovoru pro časopis Stereogum.

Rozpolcenost je slyšet třeba v pilotním singlu Harmony Hall, který se díky cyklickému kytarovému riffu nese v rozverném, skoro jarním duchu. Také ale obsahuje refrén "Nechci už takhle žít, ale zároveň nechci zemřít", v němž Koenig "vysamploval" sám sebe z šest let staré písně Finger Back.

Je to jedna ze dvou položek, na které se producentsky podílel bývalý člen Rostam Batmanglij a album s ní startuje ve velkém stylu. Zvláštní vřelý psychedelický zvuk skladby tady možná prozrazuje, jak by mohla znít celá deska, kdyby původní autorská dvojice Vampire Weekend zůstala pohromadě.

V podobném duchu se nese i další skvělý singl Unbearably White, rozvodová balada s mrazivým refrénem a verši jako "Přichází lavina, nezakrývej si oči / Je to to, co sis myslel, že chceš, ale stejně tě to překvapí".

Ústřední slogan z jiné skladby This Life je pak až úsměvně banální: "Podváděla jsi mě a já jsem podváděl tebe," cituje tady Ezra Koenig atlantského rapera ILoveMakonnena a rozverné melodii, v níž je slyšet dotek popového producenta Marka Ronsona, dodává zvláštní temný odstín.

Výraznější úkrok od folkových melodií přichází v rozjíveném tracku Sunflower, kterému vládne funková kytara Stevea Lacyho z bandu The Internet. V meditativním songu 2021 zase zní výrazný sampl japonského ambientního skladatele Haruomiho Hosona, zatímco píseň Rich Man si vypůjčuje riff od již nežijícího kytaristy S. E. Rogieh z africké Sierry Leone. Jsou to ale vesměs miniatury, drobná oživení uniformního zvuku.

Původně chtěl Ezra Koenig natočit klasické dvojalbum, naštěstí ale uznal, že hodinová stopáž stačí. A nebylo to chybné rozhodnutí - v poslední třetině už album ztrácí na energii a začíná se opakovat. Skladba Stranger s uječeným saxofonem a klišovitým refrénem zní jako píseň, kterou by komici v nočních zábavních pořadech mohli parodovat sebestřednou indie kapelu. A vokodérový refrén v následné písni Spring Snow dojem z rozpačitého konce rozhodně nerozptýlí.

Vampire Weekend: Father of the Bride

Vampire Weekend: Father of the Bride

Columbia Records 2019

"Věci ještě nikdy nebyly divnější, věci zůstanou divný," zpívá Ezra Koenig ve Strangerovi a nabízí katarzi emoční centrifugy, jíž je celá deska Father of the Bride. Neustále kličkuje mezi pocity zamilovanosti a rozchody.

Je to zdánlivě banální zjištění, ale patří k dospělosti - a parafrázuje pointu té stejnojmenné filmové komedie z 90. let. Něco ztrácíme, něco získáváme a život jde dál, jako kdykoliv předtím.

Na takových malých pravdách o životě není nic okázalého ani bombastického. Ale Vampire Weekend nikdy nebyli kapelou velkých gest. Do karet jim vždy hrály sympatická civilnost, autorský talent a schopnost uplést ze závažných témat obyčejnou písničku. Na desce Father of the Bride nic z toho neztratili. Není to jejich nejlepší nahrávka, i nadále však zůstávají posledními přeživšími ze své generace.

autor: Karel Veselý | 9. 5. 2019 19:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama