Rozhovor - Americká multiinstrumentalistka Joan Wasser se pohybuje na hudební scéně už od začátku devadesátých let, ale teprve posledních pět si užívá slávy a vlastní kariéry pod hlavičkou kapely Joan As Police Woman. Její „punk soul" ozdobí páteční line-up festivalu Colours of Ostrava.
Až donedávna byla mimo profesionální kruhy známá hlavně jako přítelkyně písničkáře Jeffa Buckleyho, jehož smrt v roce 1997 ji velmi zasáhla; otázky na jejich vztah jsou pro novináře i po tolika letech pořád zapovězené.
Dlouho působila jako profesionální studiová hráčka a její housle se objevují na deskách tak stylově odlišných interpretů jako Sheryl Crow, Scissor Sisters nebo ...And You Will Know Us by the Trail of Dead.
Spolupracovala s Lou Reedem nebo Rufusem Wainwrightem a v roce 2005 se výrazně podepsala pod oceňovaný debut Antony and the Johnsons. V té době už místo houslí držela kytaru a připravovala sólové album Real Life, které o rok později uvedlo na scénu její trio Joan As Police Woman.
Trochu švihlý název si vypůjčila z kultovní televizní kriminálky ze 70. let. Jeho originální fůze písničkářství, post-punkového eklekticismu a intimního soulu uhranula posluchače a kritiky. Další dvě alba To Survive a letošní Deep Field potvrdila, že Joana je jedním z nejpozoruhodnějších hlasů na současné scéně amerického nezávislého rocku.
„Dlouhou dobu jsem byla jen houslistka a bavilo mě to, aniž bych někde v koutku duše snila o tom, že jednou budu hvězda. Nakonec jsem dospěla do bodu, kdy mě už hraní na housle přestalo stačit a tak jsem začala zpívat a zkusila hrát na kytaru," říká Joan Wasser. „Jsem docela vděčná, že jsem začala zpívat až v okamžiku, kdy jsem měla opravdu co říct. V Joan As Police Woman se zhodnotily všechny předchozí zkušenosti."
Housle jste studovala na škole, a jeden čas jste dokonce hrála s Bostonským symfonickým orchestrem. Napadlo by vás někdy, že se vám všechna ta teorie a cvičení budou jednou hodit pro trochu jinou muziky?
Milovala jsem a pořád miluju vážnou hudbu, ale nepočítala jsem s tím, že bych se tím živila do smrti. Vyrostla jsem na punku a hardcore; i během studií jsem pořád chodila na koncerty. Přemýšlela jsem o tom, jak housle využít v „normálních žánrech". I když jsem ještě studovala, brala jsem každou práci, která jen trochu zaváněla hraním v kapelách a pomalu jsem se dostávala do prostředí současných muzikantů. Bylo to dobré odreagování od vážné hudby, člověk nemusel číst notový zápis, stačilo jen poslouchat a hrát volně.
Housle byly v kontextu populární hudby vždycky považovány za trochu nepatřičný nástroj. Poslední dobou se ale objevuje celá řada popových muzikantů, kteří je využívají - Owen Pallet, Patrick Wolf nebo třeba Arcade Fire. Možná se housle stigmatu nudného nástroje brzy zbaví...
Dodala bych, že mezi skvělé houslisty patřili třeba John Cale nebo Laurie Anderson, ale máš pravdu, že housle byly dlouho podceňované. A přitom z elektrifikovaných houslí můžeš dostat opravdu skvělé zvuky, které s kytarou nebo jiným nástrojem nikdy nevytvoříš. Vnáší to do hudby něco úplně nového.
Nakonec jste ale housle vyměnila za kytaru...
Na houslích se moc písničky skládat nedají. Je to nástroj, který se používá podobně jako hlas. Jednoduše jsem začala zkoušet, kam se vydat, a kytara byla po ruce.
Před dvěma lety jste vydala internetové album Covers plné coververzí. Vedle skladeb od Jimiho Hendrixe nebo Sonic Youth jsou tam i trochu překvapivě věci od Public Enemy, Britney Spears nebo T-Paina. Měl to být takový pohled po pokličku inspirací?
Ta nahrávka spadá do období mezi druhou a třetí deskou. Tehdy jsem začala psát nové písničky a všechny byly smutné a melancholické a měla jsem pocit, že to není ono. Chtěla jsem nějakou změnu a napadlo mě dát svoje autorské ambice stranou a vystřihnout si pár coververzí. Byla to spíš taková zkouška, co kreativního s nimi dokážu udělat. Všechno to jsou moje oblíbené věci, Britney Spears má za sebou skvělé autorské týmy, Public Enemy je moje láska od střední školy a tak dál. A ta terapie fungovala, když jsem se pak vrátila k psaní písniček na třetí desku, cítila jsem tu změnu.
Když jsme u těch inspirací, na nové desce je velmi silně slyšet vliv sedmdesátkového soulu a lidí jako Stevie Wonder nebo Marvin Gaye. Soul je samozřejmě dneska hodně in díky interpretům jako Adele, Plan B nebo Amy Winehouse, všichni ho vesměs ale používají jako retro a napodobují dávno natočené desky. U vás je ten přístup trochu jiný...
Musím říct, že se mi líbí co dělají Adele a Amy, ale já chci dělat nové věci a ne jenom opakovat, co už tady bylo. Vyrostla jsem se Stevie Wonderem, Al Greenem nebo Robertou Flack; to je hudba, kterou pořád poslouchám, ale v žádném případě se necítím na to předstírat, že jsem jedna z nich. Moje hudba musí především odrážet to, co žiju já v roce 2011. Doufám, že nezním jako Al Green, ale jako někoho, kdo miluje Al Greena.
Čím to je, že v současném soulu převládají zpěvačky nad zpěváky? Trochu se mi zdá, že labely a média si ze soulu udělaly obdobu hudebních "mýdlových oper", v nichž křehké ženy odhalují svoje bolavé duše. V čem je rozdíl mezi tím, když muži a ženy zpívají soul?
Myslím, že ženy mají trochu jiný přístup k vyjadřování citů. Pro soul je hodně důležité být schopný vložit do písničky svoje momentální emoce; vplout do písničky, jako to třeba uměla Nina Simone. Lidi ji milovali, protože nikdy nebylo jasné, jak píseň zazpívá, všechno záleželo na její náladě. Být schopný vyjádřit svoje emoce je obrovský dar a
určitě by se našlo i pár mužů, kteří to umí. (po chvíli) Napadá mě třeba Neil Young.
A co na soulu přitahuje vás?
Právě asi ta možnost popustit uzdu emocím a položit se maximálně do hudby. V normálním životě moc nejde neustále se citově otevírat a prožívat všechno do absolutní hloubky, lidi kolem by se z vás brzy zbláznili. V hudbě je pro to ideální prostor, takže zpívání nebo psaní písniček mi slouží jako možnost všechny tyhle věci vypustit ven, až si někdy říkám, že už zacházím trochu moc daleko. Díky tomu je ale můj život zdravější. (smích)
K soulovým zpěvačkám patří velký hlas. Zrovna teď se v Americe těší obrovské popularitě soutěž The Voice, ve které po vzoru X-Factor nebo American Idol zápolí před porotou zpěváci ve své technice. Není to trochu degradace pěveckého umění, když se mění v sportovní gymnastiku?
Tyhle soutěže jsou vážně absurdní. Je to jako Americký gladiátor, jen se tam místo skákání a boje závodí ve zpěvu. Někteří ti lidi jsou nepochybně skvělí zpěváci, ale na mě jejich předvádění působí samoúčelně. Jsem přesvědčená, že skoro každý člověk na Zemi může zpívat.
Jsou samozřejmě lidé, kteří zvládají všechny hlasové triky a dokážou je použít, aby s nimi předali velké emoce. Ale mnohem důležitější než technika je vášeň, která musí být v hlase slyšet. Když pak posloucháš někoho jako Mark Linkous ze Sparklehorses, dojde ti, že hlas není všechno; důležitější je, co s ním dokážeš sdělit.
