Recenze - Kluci v kožených bundách, úzkých kalhotách, s elektrickými kytarami a jednoduchými údernými písničkami, to je nepochybně nesmrtelná figura rockové ikonografie. Zatím poslední velkou vlnu tohoto „věčného rock'n'rollového návratu" odstartovalo v roce 2001 album Is This It kapely The Strokes. Deset let poté se newyorský kvintet učí žít ve stínu klasického debutu a na albu Angles hledá nové cesty, kterými kormidlovat svůj retro-rock.
Resuscitování rockového primitivismu odkazujícího se až na kořeny žánru z šedesátých let přineslo v prvních letech nového tisíciletí naději, že elektrické kytary ještě mají co říci novým generacím a jejich historická epocha není u konce. Nespočty kapel se tehdy vracely k syrovým riffům; ale snad kromě The White Stripes se nikdo nedokázal přiblížit slastné euforii desky Is This It.
Manýry hair metalových bohů
Dekádu poté není na garážový revival příliš veselý pohled. The White Stripes se čerstvě rozpadli, Interpol vydávají jedno slabé album za druhým a na všechny ty další kapely s určitým členem v názvu si už nikdo ani nevzpomene. S odstupem je navíc třeba dát spíš za pravdu těm, pro které The Strokes nebyli nic jiného než opisovači z archivů sedmé dekády (Television, The Stooges). Dvě následné desky nepřinesly ani nic nového (Room On Fire), ani zaznamenáníhodného (First Impressions of Earth) a odhalily The Strokes jako schopnou retro kapelu, které příliš brzy došla šťáva.
Jejich čtvrté studiové album Angles definici potvrzuje. Ale kapele je třeba přiznat snahu nezůstat stát na jednom místě, byť se nadále pohybují jen na časové ose rockových dějin. Z brakování sedmé dekády se The Strokes plynule přesouvají do následujícího desetiletí, odkud si vypůjčují manýry hair metalových bohů, jako byli Van Halen nebo Def Leppard. A změny tempa, rafinovanější písňová architektura i divadelní pompéznost kapele překvapivě sluší víc než opakování starých triků.
Součástí neodolatelného cool newyorských rockerů byla iluze, že ležérně chrlí hity i s kocovinou po propařeném víkendu. Tato fikce je u konce a The Strokes v aktuálních rozhovorech nepopírají, že při dvouleté přípravě čtvrtého alba zažili slušné peklo. Během pauzy po First Impressions se čtyři z pěti členů realizovali v sólových projektech a po návratu se rozhodli, že dosavadní "tyranie" autorství Juliana Casablancase už nikomu nevyhovuje (a nejméně jemu samému).
Jenže pak většina materiálu z první nahrávací session skončila z velké části v odpaďáku, protože kapela nebyla spokojená s prací producenta Joe Chiccarelliho. Nakonec se The Strokes rozhodli zvolit velmi netradiční řešení - kapela a frontman Casablancas nahrávali desku ve dvou studiích a komunikace probíhala výhradně přes email. Kapela dostala prostor, který chtěla, zpěvák se mohl víc soustředit na svůj part.
„Další album takhle rozhodně dělat nemůžeme. Ani náhodou. Pracovat v takto rozloženém stavu a bez zpěváka ve studiu bylo strašné, jednoduše strašné," popsal natáčení Nick Valensi. Asi to nebyl med, ale rozhodně to přineslo výsledky. Po mdlé First Impressions of Earth překypuje novinka energií a nápady.
"Všichni už deset let zpívají tu stejnou píseň," stěžuje si Casablancas v pilotním singlu Under Cover Darkness a sám si z toho bere ponaučení: barevnější a zároveň divnější album ještě Strokes nenatočili. Od úvodního pseudo-reggae Machu Picchu přes pomp-rockový epos Two Kinds Of Happiness (ve kterém Casablancas chvíli zní jako John Bon Jovi) až k delikátnímu electro-popu Games se syntezátorovým riffem - The Strokes v. 4 připomínají partu kamarádů, která vzpomíná na staré časy.
Pokud tedy pomineme nepodstatný fakt, že je vzhledem ke svému věku vlastně nemohli zažít - což je také přesná definice retro nálad v současné populární hudbě. Ty fungují na principu generátoru umělých vzpomínek pro "lidi bez paměti" a bláznivý jukebox Angles využívá úplně stejný mechanismus.
Pravda, někdy ujede do teritorií, kam by bylo lepší nevstupovat - hymnický refrén Gratisfaction jde už trochu daleko do brakových tendencí osmdesátek a trapnou bombastičností začíná vážně připomínat Def Leppard. Výhrady můžeme mít i ke zvuku desky a obzvláště zpěvu, který je většinu času až nepříjemně klinický a odtažitý.
Minulost je bonboniéra
Skladby jako You're So Right nebo Taken For A Fool ale úspěšně evokují erupce juvenilní energie, kterými kapela okouzlila svět před deseti lety. Byť k tomu tentokrát The Strokes používají trochu jiné prostředky.
Byla to nakonec Casablancasova předloňská sólovka Phrazes For The Young, která naznačila, kam se The Strokes budou ubírat. Fascinace v bizarní estetice osmdesátých let se ukázala jako logické pokračování jejich retro snu. A dokonce sedí i časově: sedmdesátkoví proto-punkýši dospěli během deseti let do bezbřehého osmdesátkového hédonismu rané digitální éry slibující nové a neomezené možnosti.
The Strokes zatím za Angles sbírají od kritiků velmi rozdílné recenze. Britské deníky Guardian a The Independent album odstřelily s větami jako „Angles zní jako album natočené lidmi, kteří chtěli dělat cokoliv jiného než natáčet album". Na druhou stranu LA Times si pochvalují nově nalezenou dynamiku kapely, v níž se muzikanti trumfují nečekanými nápady.
The Strokes natočili ideální album pro generaci nultých let, která vnímá dějiny rocku ne jako přímku, nýbrž jako bonboniéru, z níž si můžete dle libosti vytahovat nejchutnější kousky bez zbytečného zdržování se kontextem. A zdaleka to neplatí jen pro hudbu.
The Strokes: Angles. CD, 35 minut. Vydala firma Sony Music, 2011.
