Tvoří ji striktně taneční hudba s rockovou výbušností, přesně taková, se kterou prosluli v 90. letech minulého století coby britští pionýři žánru rave a za jakou na jejich koncerty dodnes chodí davy.

Na sedmé studiové nahrávce kapely se klávesista Liam Howlett přizpůsobuje vkusu posluchačů a vystihuje esenci sestavy, které za žádných okolností nedochází tlak, napětí ani energie.

Pokud byla předchozí, tři roky stará deska The Day Is My Enemy nasátím rozmanitých vlivů, jistým otevřením se současnosti, a hudebníci ni přizvali mnoho hostů i hlasů, nynější No Tourists je přesným opakem.

Mozek a strůjce charakteristického zvuku sestavy Liam Howlett se rozhodl natočit do sebe zahleděné "kapelní" album, na němž se ohlíží pouze do minulosti. Nahrávka z velké části vznikla během turné. Howlett na něm prý střídal drahé hotely za ty levnější, které měly co nejblíž akustice koncertních sálů. V pokojích pak stavěl improvizovaná nahrávací studia a vymýšlel skladby pod tlakem, přímým dojmem života "on the road".

Například vokály skladby Champions of London tak nabíral přímo po koncertě v Belgii, kdy k sobě do pokoje dotáhl ještě rozpáleného a energií sršícího spoluhráče Keitha Flinta, aby ho zachytil v nejvýmluvnějším stavu.

I když Howlett prý kvůli natáčení na několik měsíců vynechal alkohol a večírky, jeho cílem bezesporu bylo znovu zachytit všechnu tu špinavou neurvalost na hranici šílenosti, znovu vyvolat dojmy výstřednosti a jistého znepokojivého uspokojení, díky němuž se v 90. letech o The Prodigy mluvilo jako o tanečních pokračovatelích punku. Je to snaha být retro - jen ne nostalgicky.

Těžko říct, zda k tomu došlo během jejich letošní návštěvy festivalu Rock for People, nebo jinou náhodou. Ale někdy při skládání materiálu na novou desku se Howlettovi dostala do rukou letitá skladba Jiřího Schelingera a Františka Ringo Čecha nazvaná Mám rád lidi, která roku 1977 vyšla na albu Hrrr na ně…. Píseň ho zaujala natolik, že z ní vysamploval ústřední motiv Light Up the Sky, druhého singlu nynější desky.

"Česká stopa" v podobě samplu z patrně prvního tuzemského hardrockového alba je úsměvným, zároveň ale jediným skutečně nečekaným momentem přímočaré nahrávky. Té nelze upřít intenzitu, fanoušky klasického zvuku The Prodigy bude jistě bavit. Ale přes všechno nasazení kapela nikam zásadně nevykračuje, ani nepřekonává své nejslavnější kusy z 90. let.

Přestože si The Prodigy českou hudbu vypůjčili beze slov, úryvek textu skladby Mám rád lidi jejich album No Tourists vystihuje. "Kdo nemá rád legraci, ten jízdu nesnáší," zpívá v originální písni Schelinger. The Prodigy mu pomyslně přitakávají hned v následující skladbě We Live Forever, kde jako mantru opakují: Jsme tu, je teď, žijeme napořád, nastal čas, žijeme napořád. O nic jiného než pocit tu nejde.

Skutečným vrcholem nové desky The Prodigy je ovšem nekompromisní singl Fight Fire with Fire, v němž hostující, excentrické americké hiphopové duo Ho99o9 zní, jako by posluchači "řvalo do ksichtu". V té skladbě dochází k tomu, oč se Howlett na desce No Tourists svou neústupností a neochotou ubrat celou dobu snažil. Prodigy jsou tu na moment znovu tou ďábelskou kapelou, k jejímž skladbám jako Smack My Bitch Up ve své době nešlo nezaujmout stanovisko.

Autor fotografie: Take Me To the Hospital Records 2018

The Prodigy: No Tourists

Take Me To the Hospital Records 2018

Přestože touto bezprostřední silou už po 28 letech na scéně neoplývají, rezignace na další momenty překvapení je členům The Prodigy zbytečné vyčítat. I bez nich je album No Tourists jako pár dobře mířených facek současné dominantní, bezpohlavní či ufňukané taneční hudbě s unylými uhlazenými refrény. A pozvánkou do světa epilepticky blikajících stroboskopů, přeřvaných basů a basových bubnů "kopáků", které rozeznívají ušní bubínky, mozek dostávají na pokraj šílenství a nohy nedovedou odolat.

Vlastně je obdivuhodné, že ani po takové době nekončí rituál žánru rave, kterým The Prodigy vyvolávají běsy, aby následně přinesli katarzi.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.