Recenze - "Láska. Co je to? Nejpřirozenější zabiják bolesti a utišující lék, který máme." V posledním deníkovém záznamu se spisovatel William S. Burroughs prolnul přes zdánlivě diametrálně odlišný přístup k umění s duchem písní Leonarda Cohena.
I nové Cohenovo album Old Ideas by mohlo být vnímáno jako testament. Ačkoliv na něm svým seizmickým barytonem zpívá, že nemá budoucnost a zbývá mu jen pár dní, je sedmasedmdesátiletý Cohen minimálně po tvůrčí stránce stejně vitální jako zamlada. Stěžejní téma veškeré pop music snad dosud nenalezlo tak přesného i barvitého vypravěče, který by z písňového klišé vytěžil tolik podmanivých a zjevně věčných písní.
Znovu se u každé písně na Old Ideas musíme obdivovat Cohenově schopnosti přesně artikulovat naše emocionální hnutí, aniž kdy starý pán sklouzne k lepkavému patosu. Především první půle desky již teď působí jako další sbírka standardů, nebo dokonce jako písňový kánon.
Už před čtyřiceti lety zněl jako muž starobylých myšlenek, který se nehodil ani k tehdejší folkové scéně. Když ho nedávno Lou Reed uváděl do Rock'n'rollové síně slávy, pohnutý Cohen ironicky zacitoval jednu z ranných recenzí: „Viděl jsem budoucnost rock'n'rollu a není to Leonard Cohen." A když mu chtěl kdysi věhlasný Phil Spector naordinovat nový zvuk, ačkoliv byl už sám dávno z kursu, nakonec svou nesnesitelnou výstředností tehdy umělecky stagnujícího písničkáře otrávil.
Jen na začátku osmdesátých let proměnil svůj převážně jemný akustický zvuk, když se nechal okouzlit sporými možnostmi laciného casia, které udalo tón většině jeho pozdějších alb. S Old Ideas se ovšem Leonard Cohen vrací domů. K akustičtějšímu a místy orchestrálnímu, ale vždy lehce zneklidňujícímu, přesto něžnému zvuku.
Deska zní mnohem pestřeji než deset let staré album Ten New Songs. Rovněž oproti předchozí, osm let staré a poněkud neprávem přehlížené sbírce Dear Heather jsou písně na Old Ideas výraznější; a dotaženější i na poměry perfekcionisty Cohena. Snad je to též díky nedávnému heroickému turné, na které se vydal po bezmála dvaceti letech a kde se znovu konfrontoval se svými nejsilnějšími skladbami. I proto jeden z vrcholů nahrávky - skladbu Darkness - hraje s kapelou Unified Heart Touring Company.
Jinde se v hudebním doprovodu střídá čerstvě přidružená omladina (Dino Soldo, The Webb Sisters) i staří známí: věrné doprovodné zpěvačky a hudebnice Sharon Robinson, Jennifer Warnes, Anjani Thomas nebo klávesista Neil Larsen. Kromě Eda Sanderse stojí za košatým zvukem Old Ideas slavný producent Patrick Leonard, který spolupracoval s tak rozdílnými umělci, jako jsou Madonna a Pink Floyd.
Cohenovy „staré ideje" jako by vzešly z paralelní, rozvolněnější doby a díky tomu nabízí i jedinečné výhledy do budoucnosti. Old Ideas evokují prohlášení Ezry Pounda: „Má zklamání jsou stejně čerstvá jako včerejšek." Čas je evidentně pro Cohena druhořadý; rány se v něm hojí až nesnesitelně pozvolna a dobré písně vyžadují přiměřenou trpělivost. I vrtkavé prožitky libida v Cohenově případě živí nesmrtelnost. Pokusy o chvilkový úspěch pro něj nemají žádnou hodnotu. Ostatně první písňovou sbírkou debutoval až ve třiatřiceti.
Sám sebe hned v úvodu nové desky popisuje coby líného bastarda žijícího v obleku. V obleku, který si snad bere, i když jde vynést odpadky. Píseň Going Home je zároveň esencí Cohenova daru sporé a zároveň košaté obraznosti a sebeironie, jež ani na moment nezasmrádne alibistickým narcismem.
"Leonard bude říkat moudrá slova/Jako mudrc, muž vize." - Ovšem pro nechápající se neopomene v zápětí shodit coby "pouhá elaborace zkumavky". Překládat jeho naoko jednoduché texty se ovšem jeví jako rouhání. Možná i proto je zatím do češtiny nikdo kloudně nepřevedl (například sbírka „Hudba neznámého" byla naprostým fiaskem).
Jak jsme u Cohena odnepaměti zvyklí, Old Ideas je album plné sebereflexe srozumitelné i nezasvěceným. Drží se svých témat; reviduje je a piluje k dokonalosti prohlášení, která měl na jazyku už před čtyřiceti lety. Nevykrádá se, ale vede se sebou dialog o vnitřních morálních svárech. Už jen nalézání referencí na starší texty se nabízí coby obohacující koníček. A ačkoliv se většina písničkářů brání spojování osobního života s tvorbou, u analýzy díla Leonarda Cohena se mu nevyhneme.
Čtěte také:
Ledoborec Leonard Cohen znovu drtil čas
Klobouk dolů před mší Mistra Leonarda
Leonard Cohen v Praze klobouk ani nepotřeboval
Jakožto muž s obtížemi odolávající pokušením dnes písní říká, že už nepije, nekouří a že si zatím neužil příliš milování. Zkrachovalý buddhistický mnich si totiž rád dělá legraci nejen ze sebe, ale i z nás. Ať už v hábitu nebo v obleku, vždy v nich vězí tělo, které do vysokého věku vystavoval kvantům alkoholu, cigaret a farmaceutik.
Když už byl dávno považován za muže ze staré doby, na turné k albu The Future běžně před vystoupením vypil tři láhve vína. I jeho s věkem nepolevující posedlost ženami, coby stěžejní objekt tvorby se vymyká z běžného "sukničkářského modu". Nejenom díky nenapravitelnému romantismu, který u něj - jakožto všech pořádných básníků - tenduje k temným stránkám vztahů a ke kolapsu.
Teprve nedávno Cohen přiznal, že valnou část svého dospělého života trpěl těžkými depresemi. Bulvární lákadla ovšem uměl pokaždé prodat natolik elegantně, až se stala pro sběratele pikantností nepoužitelná.
Deset nových písní Leonarda Cohena je jako rajská hudba pro kohokoliv, kdo nemíní ztrácet čas. V rámci Cohenovy diskografie patří k nejsilnějším sbírkám; k těm, které nestárnou stejně jako jejich témata - pokud vám tedy nezněly archaicky vždycky.
Záleží jen na tom, co od písní očekáváte. Osobně se mi s poslechem Old Ideas svět zdá být tak nějak bezpečnější a vřelejší.
