Praha - Kapela Sto zvířat otevírá novou kapitolu existence pohřbem a nabízí Rozptýlení pro pozůstalé. Čáru za tou minulou udělala loni, když nahrála ve staré sestavě reprezentativní "best of" nahrávku, živé 2DVD Jste normální?
Od vydání poslední řadové desky Nikdy nic nebylo (2004) totiž prodělala výrazné personální změny. Nejcitelnější byl odchod letitého kytaristy a skladatele Petra Ostrouchova. Z toho plynulo přijetí kytaristy nového; stal se jím Jan "Beruška" Šobr. Jeho nástroj dostal víc prostoru, než bylo zvykem, a zasáhl do celkového soundu.
S Ostrouchovem odešel také mužský protipól frontwoman Jany Jelínkové. Nejdřív se dělal konkurs na zpěváka, pak se ale zpoza bicích zvedl Jan Kalina, a protože je - vlastními slovy - široký, legrační a snadno zapamatovatelný, nastálo se chytil mikrofonu. Nakonec se tedy přijímal bubeník - Miki Nop. Posledním přírůstkem do stáda se stal mladý trumpetista Pavel Herzog.
Pozůstalá i čerstvá zvířata se v kotci sžila snadno a nejenže rychle secvičila stará čísla, ale naučila se i patnáct kousků nových. Většinu repertoáru na Rozptýlení pro pozůstalé si vzal na starosti Kalina.
Jedna píseň (výtečná Slečna s kosou) a několik dechových aranžmá tu zbyly po Ostrouchovi, hned třemi skladbami přispěl Karel Šváb, tohoto času skrytý jedenáctý člen skupiny, jinak na míru ušitý zvířecí zvukař. Osvojil si typickou řeč kapely a současně ji posunul jinam.
A tak se stalo, že nové album je návratem ke stylovým kořenům a zároveň dokáže bavit i příjemně překvapit. Švábovou největší perlou je Neláskou opilí... - v ní se ska-latinkové sloky bezbolestně přelévají do téměř hardrockových refrénů.
Zvířata ostatně nikdy nebazírovala na ortodoxním dodržování škatulky ska a s oblibou přejímala pro zpestření prvky swingu, popu či rock steady. Právě díky žánrovému nadhledu dokáže být kapela svěží i po sedmnácti letech.
A také díky tomu, že na vysoké úrovni pořád zůstávají hravé texty Tomáše Belka. Paradoxně předchozí "růžové album" bylo na několika místech smutné, zatímco nová nahrávka o "posledních věcech" oblečená ve smutečním je vlastně veselá. Střídají se tu polohy černého a kyselého humoru, který jednoduše vyplývá z krize středního věku.
Belko se někdy zasekne do paměti štěpným veršem ("nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama") a jindy provokuje cimrmanovským absolutním rýmem ("kromě kancelářských potřeb, neměl jiných potřeb").
Ukázku textařského mistrovství převede v písni Zub, která pracuje s jednoduchou, ale silnou metaforou zubu, nitě a dveří. Literární inspirace poodhalí v parafrázi Márquezovy Kroniky ohlášené smrti.
Novou desku bude kapela propagovat a křtít na podzimním turné, které vezmou z gruntu od Albrechtic nad Vltavou (5. 10.) až po Zlín (22. 12.). V Praze mají zahrát v půli listopadu v klubech Akropolis, Rock Cafe a Roxy.
Kalina by si přál znovu vydat výběr toho nejlepšího, ovšem starší kusy přetočit se současnou sestavou. "Ale to je jako plánovat další dítě, když s tímhle jedeme teprv z porodnice."
