Poněkud řídké publikum pražské O2 areny v sobotu oslnila countryová zpěvačka Shania Twainová. Během jejího sobotního vystoupení, které by zaujalo i designéry, scénografy či divadelníky, se Vysočany na dvě hodiny proměnily v Las Vegas. Ne že by Twainová hrála špatnou nebo nezajímavou hudbu, ale velkoryse pojatá vizuální podívaná místy vyrážela dech.

Původem Kanaďanka, dnes třiapadesátiletá Twainová byla v druhé polovině devadesátých let jednou z největších světových hvězd. Dvě alba, která tehdy natočila - The Woman In Me z roku 1995 a o dva roky mladší Come On Over - se prodala v nákladu zhruba 75 milionů kusů, přičemž to druhé je dodnes nejžádanější country deskou všech dob.

Twainová v té době nasbírala přes stovku různých cen včetně pěti Grammy. Na vrcholu popularity ale musela na šest let přerušit kariéru: na jejím hlasu se podepsala těžká lymská borelióza. A pak, když už byla připravena k návratu, se rozešla s manželem a spolutvůrcem svého úspěchu, slavným producentem Muttem Langem.

Loňská deska Now, podle níž Twainová nazvala také aktuální turné, je proto teprve pátá a vyšla po patnáctileté pauze. Album s kořeny v devadesátých letech nemělo velký ohlas. Navíc je dnes na americké country scéně řada mladších a průbojnějších hvězd včetně podobně laděných zpěvaček Carrie Underwoodové nebo Taylor Swiftové.

Pokud ale někdo čekal, že koncert v O2 areně bude jen skromným pokusem o comeback, výrazně se mýlil. Twainová přivezla sebevědomou show s ohromujícím množstvím nápadů a efektů: každá píseň byla sama o sobě "videoklipem naživo". Cílem bylo po více než dvě hodiny udržet tah a energické tempo.

Základem triků se stala tylová opona, chvíli průhledná, jindy jen průsvitná, a tím umožňující hru stínů, nebo naopak tak neprodyšná, že nebylo vidět kapelu a veškeré efekty se soustředily na zpěvačku.

Důležitou roli hrálo několik velkých kostek, které se různě přesouvaly, sloužily jako promítací plátna i jako součásti neustále se měnícího pódia. Během několika vteřin kostky dokázaly vytvořit dokonalou iluzi tanečního klubu, křižovatky na americkém městečku nebo sci-fi světa robotů: i černé divadlo ukázalo obrovské možnosti. Při práci se světlem musel Temelín běžet na plné obrátky.

Roli sehrály též efektní kostýmy. Twainová jich za představení vystřídala přibližně deset, stejně jako muzikanti a zpívající tanečníci. Teprve zpětně si divák uvědomí, že byl svědkem nejen dobře navržené a režírované show, ale zároveň malého logistického zázraku.

Hlasité "country" produkovala Twainová s poměrně skromným týmem všestranných muzikantů, kteří jen výjimečně používali klávesy. Dominujícím nástrojem byla ostrá elektrická kytara a občas housle. Pětice sboristů - a zároveň tanečníků - dodala jednadvaceti písním soulovou atmosféru. V některých momentech, zvláště když v rámci velkolepé podívané nebyla vidět kapela, mohl vznikat pocit, že countryová hvězda zpívá na poloviční playback.

Ale bylo to opravdu country? Zjednodušeně řečeno měla show hudebně blíž k AC/DC než k Johnnymu Cashovi. Shania Twainová byla jednou z prvních hvězd současné country, která už na konci devadesátých let začala vnímat svou hudbu spíš jako klasický rock, neznečištěný elektronickým samplováním a mumlajícími rapery. Koneckonců její tehdejší manžel Mutt Lange produkoval nejlepší desky Bryana Adamse, Def Leppard, The Cars či právě AC/DC, tedy přímočarou rockovou hudbu.

Tehdejšímu přístupu zůstala Twainová věrná dodnes. A po koncertu v O2 areně nelze stoprocentně mluvit ani o klasickém rocku. Ten její byl a je silně ovlivněný popem, blues, soulem, a samozřejmě country. V několika okamžicích zaznělo zydeco, a na pár vteřin se dokonce zdálo, že kapela hraje reggae.

Hudební koncepci večera nejtrefněji vyjádřily skladby, které zazněly před začátkem a po konci show. Než Twainová přišla na pódium, z reproduktorů znělo queenovské We Will Rock You, jehož pověstný roztleskávací rytmus se při vystoupení mnohokrát v různých podobách vrátil. Přesně v předem vyzkoušených chvílích, kdy bylo třeba dostat publikum znovu do varu. A při odchodu návštěvníci slyšeli Let’s Dance, vrchol eklektického období Davida Bowieho, kdy se hudebník snažil spojit do jednoho celku disco a rock.

Postmoderna zbourala termíny vkus a nevkus a nahradila je pojmy fungující nebo nefungující styl, podle toho, jak zdařile a efektně se v jednolitý celek propojují věci zdánlivě neslučitelné. Show Shanii Twainové byla přesně takovou směskou stylů a efektů, které se k sobě teoreticky nehodí. Chvíle vznešené, retro i lidovou zábavu.

Měly silný svorník - zpěvaččinu osobnost. Její podstata není jen v tom, že výborně zpívá a na svůj věk dobře vypadá, nebo že jí někdo navrhuje nádherné šaty. Je v ní schopnost lidského kontaktu, srdečnost a hluboké odevzdání se tomu, co dělá.