Úterní koncert byl předposlední zastávkou na zpěvákově šňůře v hlavním městě. Ostatní pražské koncerty však odehrál v mnohem menších prostorách.
Na pódiu Nohavicu čekala jen kytara, heligonka, mikrofón a barová stolička. Ve tři čtvrti na osm vyšel ze zákulisí, chopil se prvně jmenovaného nástroje, usedl a uvedl se jednou ze svých nejdojemnějších písní, Kometou.
Následovalo víc než 130 minut hudby a ačkoliv po první písni prohlásil, že v Lucerně se má hrát, a ne mluvit, také povídaní. Tedy zejména vtipného hraní a povídání.
Hrál, co srdce žádalo
Mnozí diváci si s písničkářem zapěli, nebo aspoň zabroukali - i když je k tomu po druhé písni musel pobídnout. Pak už ale zpíval "předek se zadkem společně v Lucerně", kvitoval to Nohavica po sborové verzi Cukrářské bossanovy.
"Hraju co chci, co se mi chce, co mé srdce žádá," tvrdí bard v písni Nic moc z posledního vydaného alba Babylon. A posluchači, dodejme.
Právě na kritiky vlažně přijatém Babylonu je nejvíc z písniček, které s úspěchem odzpíval - šest. Samozřejmě včetně geniálního příběhu o Frantovi Šiškovi v Milionáři (v obdivuhodně rychle zazpívané "heligonko-hiphopové" verzi). Naopak z velebeného Mého smutného srdce zahrál jen jednu, nejkřehčí a možná nejkrásnější píseň - Košilku.
Pražská pálená
Během šnůry průběžně vzniká "Pražská pálená" deska, která je ke stažení na webových stránkách písničkáře. Na úterním koncertě nazpíval na album předposlední dvojici písní.
Větší radost jeho příznivcům asi udělali legendární Andělé na kůru - "zahalelůjovali" si snad všichni přítomní. Druhou píseň určenou na desku, Cyklistiku, zpěvák trochu pokazil a podle vyjádření na webu ji hodlá na zvukové zkoušce před posledním pražským koncertem přetočit.
To je možná škoda: na podobně koncipovaném albu Koncert z roku 1998, které ale nahrál s kapelou, právě chybný (a vtipně okomentovaný) začátek písně Když mě brali za vojáka zdůrazňuje autenticitu nahrávky. Koncertu se Pražská pálená deska podobá i co se nálady týče.
Na další studiové album si počkáme
Nohavica nezapomněl na svůj vzor, Karla Kryla. Kromě jemu věnované Mařenky se v přídavcích dostalo i na Krylovy Jeřabiny zahrané na heligonku.
Co se dá odhadovat o jeho dalším směřování? Už těžko můžeme čekat, že se naučí na kytaru jako Karel Plíhal nebo začne tesat tolik štěpných rýmů jako Karel Kryl. Ale zůstane svůj. O publikum nemusí mít strach, do stařičké Lucerny jej přišli vyslechnout z poloviny pamětníci jeho začátků a zpola lidé, kteří si totalitu pamatují velice matně nebo vůbec. Ty si paradoxně získává i písněmi z let osmdesátých, čímž stvrzuje nadčasovost své tvorby.
Na další studiové album s novými písněmi si posluchači asi počkají; zcela nových věcí představil písničkář v Praze poskromnu. Ale nebavme se o svatbě, když teprve "zásnuby sú plánované na středu", jak se zpívá v písni Pavla Dobeše, kterou si Nohavica pro koncert v Lucerně vypůjčil.
