reklama
 
 

Tom Odell: Svou hudbou jsem si jistý, strach bývá překážkou

1. 7. 2014 10:40
Rozhovor s populárním britským zpěvákem, který míří na festival Rock for People.

Rozhovor - Je to přesně rok, co mladému Britovi Tomu Odellovi vyšlo první studiové album Long Way Down. Deska se vyšplhala na první příčku britské hitparády, a ještě než ji modrooký blonďák s andělskou tváří vůbec pustil do světa, už stihl získat cenu britských kritiků BRIT Awards za o něco starší EP Songs from Another Love.

Odell zaznamenal raketový start, a přesto se mu povedlo zachovat si něco z půvabu kluka od vedle. Byla by škoda dát mu nálepku idolu dívčích srdcí jen kvůli vizáži, Odell má v sobě větší potenciál. V textech sice sází na osvědčená témata zlomeného srdíčka a sypání si popelu na hlavu, naštěstí se mu ale podařilo obejít klišé i cukrkandl obloukem. Je autentický, ryzí a srší z něj energie. Odell navíc klame tělem. Možná byste ho tipovali na melancholického baladistu, a docela možná ho někde uvnitř sebe dokonce má. Navenek ale působí sebejistě, a když říká, že je mu jedno, co si kdo myslí, není důvod mu nevěřit.

V Česku Tom Odell vystoupí již podruhé. V listopadu do posledního lístku vyprodal Lucerna Music Bar a tentokrát zahraje na Rock for People, který startuje ve čtvrtek tradičně v Hradci.

Jak se těší do Česka a co ho na hudebním průmyslu doposud nejvíc zklamalo? „Spousta věcí. Nemůžeš nikomu moc věřit, lidi příliš podléhají módním vlnám,“ odpovídal Odell v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Hrál jsi u nás v listopadu a vyprodal jsi Lucerna Music Bar. Publikum na Rock for People bude asi trochu jiné. S jakým očekáváním sem jedeš? Nejsi nervózní?

Tom Odell: Vůbec ne, spíš se těším. Nervózní nejsem už jen z toho důvodu, že tohle léto vystupuju na hodně festivalech a člověk si přece jen zvykne. Já to navíc beru jako dovolenou. Při vystoupeních se obvykle uvolním, takže i sem se těším a doufám, že to bude skvělá show.

A.cz: Ptám se hlavně proto, že tvá hudba působí jako poměrně intimní záležitost, pokud se to tak dá říct. Nemáš někdy problém hrát ji před několikatisícovým festivalovým publikem? Není to hudba spíš na menší scénu?

Máš pravdu, že někdy intimitu postrádám. Mám tedy na mysli intimitu v podobě, v jaké jsem na ni byl zvyklý na začátku. Od té doby se ale hodně změnilo. Já i moje hudba jsme dospěli, a naopak si teď myslím, že může před velkým publikem působit ještě emotivněji než na malé scéně. Samozřejmě za předpokladu, že do toho jde publikum se mnou.

A.cz: V hudebním průmyslu jsi pořád celkem nováček. Co tě na něm nejvíc zklamalo?

Vždycky jsem se ale držel toho, o čem vím, že to budu milovat vždycky nehledě na módu. Pořád jsem muzikant, píšu písničky, to je pro mě hlavní. Nemusíš slepě poslouchat diktát hudebního průmyslu, je možné zachovat si autonomii.

Tom Odell

Spousta věcí. Nemůžeš nikomu příliš věřit. Všechno je pomíjivé a lidi snadno podléhají módním vlnám. V jednu chvíli se pro něco nadchnou, ale pak už je třeba nikdy neuvidíš. Nemůžeš se na to, co říkají, moc spoléhat. Vždycky jsem se ale držel toho, o čem vím, že to budu milovat vždycky nehledě na módu. Pořád jsem muzikant, píšu písničky, to je pro mě hlavní. Nemusíš slepě poslouchat diktát hudebního průmyslu, je možné zachovat si autonomii.

A.cz: Takže se necítíš pod tlakem, abys plnil očekávání?

Ani ne, své hudbě jsem vždycky věřil. Jasně, na začátku jsem se sice trochu bál, jak se to lidem bude líbit. Postupně jsem se ale naučil věřit sobě a své intuici ještě víc.

A.cz: Ani na začátku jsi neměl slabé momenty, kdy ses chtěl na všechno vykašlat?

Tak jednou, dvakrát… Co se týče mé hudby, vždycky jsem si byl až podivně jistý. Nemám strach, což je dobře, protože právě strach kolikrát bývá největší překážka. Spousta lidí přestane dělat to, co miluje, protože se bojí. Mě ale lákají možnosti a příležitosti, které budoucnost nabízí, a vzdát se by mi přišlo, jako když se do někoho doopravdy hodně zamiluješ, ale nesebereš odvahu mu to říct. Nikdy by ses nedozvěděla, jaké by to bylo, rozumíš? A proto mi láme srdce, když potkám někoho, o kom vím, že by byl skvělý muzikant, ale zároveň vím, že píseň nikdy nenapíše, protože nedokáže ten strach zlomit.

A.cz: Kde se v tobě tahle sebejistota vzala? Je to rodinou?

Měl jsem ohromné štěstí. Moje rodina mě nikdy k ničemu nenutila. Rodiče mi neříkali, co smím a nesmím, dali mi volnost a toho si vážím. Vždycky jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, a oni viděli, že jsem šťastný, když můžu psát písničky.

A.cz: Zvažuješ, že by ses pustil i do nějakých experimentů?

Možná, vždycky jsem rád experimentoval. A přece jen jsem ještě hodně mladý, takže nevím, jakým směrem se v budoucnosti přesně vydám. Ale v zásadě se nebráním ničemu, pokud to bude mít duši.

A.cz: Prošel sis také fází, kdy jsi obdivoval všechny klasické rockové hvězdy jako Jimiho Hendrixe nebo třeba Rolling Stones s těmi jejich divnými hadry, ženskými a alkoholem? Promiň, ale ty a tvá svatouškovská, nevinná vizáž totiž vypadáte naprosto opačně. Nikdy jsi nechtěl být tímhle typem muzikanta?

(smích) Každý den! Ne, já nevím. Jasně že pro mě mají zvláštní kouzlo. Přitahují mě stejně jako všechny ostatní, já ale svou image nijak zásadně neřeším, přijde mi to druhořadé. Popravdě nečtu ani recenze. Beru to jako přirozenou součást tohohle povolání, že tě lidé sledují a snaží se ti dát nějakou nálepku. Nevidím důvod se tím zabývat. Zajímá mě muzika a věci, co mě nabíjí energií. A je jedno, jestli jsou to Stones, nebo kdokoliv a cokoliv jiného.

autor: Sabine Kejlová | 1. 7. 2014 10:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama