Rozhovor - Dva vrcholy letošního trutnovského festivalu se objevily během sobotní noci hned vzápětí po sobě. Po Jiřím Suchém s Evou Pilarovou nastoupila na hlavní pódium Patti Smith. Zpěvačka, textařka a básnířka, kvůli jejímuž vystoupení se během třetího dne festivalu objevilo v zákulisí a poté i před pódiem množství mimořádných návštěvníků z řad muzikantů, herců a třeba i politiků.
Sedmašedesátiletou básnířku a rockovou legendu chtěli pořadatelé "pod hory" získat už několikrát, ale vždy to z nějakého důvodu nevyšlo. Nejblíže tomu byli loni, ale to by Patti přijela bez kapely, jen v akustickém duu. Letos dorazila s celou kapelou, v níž byl i její dlouholetý spolupracovník Lenny Kaye.
Po Iggy Popovi před třemi roky a Johnu Caleovi z Velvet Underground před dvěma si ale nakonec návštěvníci trutnovského festivalu mohli poslechnout další zásadní osobnost newyorské scény sedmdesátých let, jejímž specifikem bylo mimo jiné i to, že se inspirovala v básnických a literárních textech. Patti Smith u Rimbauda, stejně jako u beatniků Allena Ginsberga a Williama S. Burroughse, jež byli jejími osobními přáteli.
Na charakteru jejího citlivého vystoupení to bylo znát. Došlo samozřejmě i na její občanské postoje, které jsou velmi blízké těm, které vysílají směrem k české společnosti trutnovští Indiáni, hlásící se k étosu politiky Václava Havla a ideálům 17. listopadu, jimž byl letošní festival zasvěcen. Patti Smith dobře věděla, kam přijíždí, s kým se zde setkává a jaký politický, společenský a duchovní přesah tento festival nabízí.
„Obvykle už v srpnu na turné nejezdím a jsem doma v New Yorku. Ale Trutnov je známý festival, navíc má i politické pozadí, není to jen komerční záležitost. Takže jsme šťastní, že tu můžeme hrát, i když cesta ze Švýcarska trvala autobusem patnáct hodin,“ řekla Patti Smith před koncertem v Trutnově.
V minulosti se o osud českého disentu zajímala a aktivně ho podporovala. Například tím, že se na části obalu části nákladu svého druhého alba Radio Etiophia z roku 1976 zastala guru trutnovského festivalu Ivana Martina Jirouse, k jehož propuštění z vězení tímto způsobem vyzývala. Občanský náboj mají i její písně Rock N Roll Nigger a People Have the Power z alba Dream of Life z roku 1988, kde říká, že „lidé mají moc snít, vládnout a vyrvat svět z rukou bláznů“.
Aktuálně.cz: Přijela jste na festival, který má speciální tradici: každý český umělec, který zde chce vystoupit, musí objasnit - pokud je to jeho případ - proč spolupracoval s bývalým režimem. Co si myslíte o tomto specifickém požadavku? Někdo říká, že už bychom za minulostí měli udělat onu pověstnou „tlustou čáru“, další lidé by radši pořádali „hony na čarodějnice“.
Patti Smith: Lidé se prostě jednou musí rozhodnout, jak mluvit o věcech, které udělali špatně. Nejsem součástí vaší kultury, a proto nemůžu soudit, myslím si ale, že odpouštění je velice důležitou složkou lidského života. Ale ne všichni lidé jsou k odpouštění dostatečně silní, někdo se prostě víc bojí. Ale lidé, kteří mají dost síly na to, aby bojovali, by měli soucítit s těmi, kteří byli slabší. Lidé, kteří se kontinuálně drží svých ideálů, mají zvláštní dar, na který můžou být pyšní. To ti druzí nikdy nepoznají. Vnímejte proto spíš svou vlastní sílu místo poukazování na slabosti druhých.
A.cz: Pojďme mluvit o literatuře. Po mnoha letech, kdy se věnujete nejvíc poezii, stále vás nejvíc lidí zná jako „kmotru punku“. Zdá se mi ale, že čím víc se věnujete psaní, tím se svět víc zajímá právě o ně. Vnímáte to stejně?
Začala jsem psát už jako malá holka. Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Považuji to za svoji hlavní práci. Píšu celý život a nikdy jsem nebyla moc muzikant, nemám na to vzdělání a do rokenrolu jsem se dostala také přes poezii. Takže sama sebe obecně považuju za spisovatelku a performerku. Psaní je srdcem toho, co dělám.
A.cz: Když ale rocker bere poezii příliš vážně, může mu to dost uškodit. Je těžké přecházet mezi těmito dvěma světy, které jsou tak diametrálně odlišné?
Když hraju rock’n‘roll, považuju to za stále za velmi kvalitní vyjádření. A doufám, že moje texty mají sílu mých „jen“ napsaných básní. Nejsem popová hvězda. Dělám prostě svoji práci s touhou vytvořit něco silného. A myslím si, že to je také důvod, proč nejsem komerční umělec. V Americe nedělám naprosto nic komerčního. Měla jsem jedinou hitparádovou písničku v roce 1978, teď song People Have the Power využívá spousta politických uskupení ve svých kampaních. Ale mým největším uměleckým úspěchem byla kniha Just Kids, kterou jsem napsala pro Roberta Mapplethorpa. Celý smysl toho, když děláte svoji práci, je, že se prostě snažíte komunikovat.
Ukradená fotoreportáž
Více původních fotografií tentokrát nemáme, protože po koncertě Patti Smith kdosi fotoreportérce Aktuálně.cz odcizil její fotoaparát Canon i s dvoudenní prací. Peace and love :)
A.cz: A co nejvíc milujete na hudbě?
Hudbou můžete komunikovat pravděpodobně s nejširším publikem v uměleckém světě. Je to nejabstraktnější forma vyjádření, ale také nejvíc srozumitelná. Rezonuje s city lidí. Bez jazykových bariér můžete poslouchat maďarskou ukolébavku a začít plakat, aniž byste rozuměli slovům. Můžete naslouchat korejskému punku a cítit, co vám chce sdělit. Hudba, ať už je to Mozart nebo r’n‘b či Hendrix, vyvolává přímé emoce, kterým nestojí v cestě jazyk. Proto je hudba opravdu nejuniverzálnější.
A.cz: Chystáte se vydat nějaký nový záznam se svojí hudbou?
Dokončuji knihu poezie, soustředím se teď hlavně na ni. Ale na začátku zimy se chystám do studia se svou kapelou i dětmi - má dcera i syn jsou muzikanti. Těším se.
