Když hrál Lou Reed v bývalém Pakulu - dnešním Kongresovém centru - před deseti lety, byla spousta lidí výběrem místa zhrozena. Naštěstí tenkrát vystoupil v ještě únosně antiseptickém prostoru ke stání.
Pro páteční pražský koncert ale kvůli svým požadavkům přesídlil přímo do plyšového srdce onoho nehorázně rozlehlého monstra, kde svou freejazzově klasickou plavbu stěží ukormidloval i Wayne Shorter.
Reed si totiž v posledních letech zvykl hrát pro sedící publikum, což se dá vzhledem k pokročilému věku a celkovému vyznění koncertů pochopit. Ale zároveň je usazení rokenroluchtivého publika do sedaček jasným signálem k upření větší pozornosti na Reedovo vyprávění.
Tak mám se vztekat, nebo ne?
Navlečen do koženého trika, unaven, ale nezlomen předchozí šňůrou se zpočátku s neosobním sálem ledabyle oťukával. Jako by ti pánové nejprve hráli jen pro sebe. V úvodní - do dlouhatánského eposu roztáhlé - Paranoia Key of E se neubránil ani stylově nervnímu zvolání: "Jste tady vůbec?!" Záminek k nevrlosti však naštěstí pražské publikum poskytlo poskrovnu.
Snad nepřítomnost přítele Václava Havla v sále zapříčinila, že si vystřihl hned několik typických emoerupcí. Před pódiem štrádující postavy ho však dohnaly jen k několika všeříkajícím gestům. Důvod k většímu dusnu, pro které má Reed zvláštní apetit, se nekonal; i kvůli tomu někteří na jeho koncerty chodí.
Lekce z verbální i hudební poezie
Výběrem skladeb, oslovujícím hlavně fajnšmekry, názorně předvedl, že slovo hit je v jeho případě velmi nejasný pojem. Polozapomenuté písně My Red Joystick nebo Gassed And Stoked si ve společnosti slavnějších sester a bratrů hověly jako v peřince.
Ba v konečném důsledku z ní často čněly ještě s větší pompou než zásadní poémy - The Day John Kennedy Died nebo až tak nějak zbytečně pochroumaná Sword of Damocles.
České publikum ale také poprvé slyšelo Reedův opus magnum Street Hasle. A jedinou píseň z poslední studiové desky Havran - Who am I? - v závěru regulérní části pak předvedl v nejuhrančivějším podání, kterého je snad schopen.
Mistr nakonec necvičil
Nejvděčnější přídavky Sweet Jane a Walk On The Wild Side pak byly logickým vyústěním. Vybuzená omladina vzala prostor před pódiem útokem a aspoň na závěr si dost nepatřičně zadováděla.
Ve druhém, neplánovaném nášupu se sice rozhodl zahrát klasickou Satellite Of Love, ale nějak zapomněl, jak jedna z jeho nejhranějších skladeb vůbec začíná, a tak se poslední písní turné stal bouřlivě přijatý Bulvár špíny (Dirty blvd.).
Lou Reed před očima dramaticky stárne. Jeho elán hrát živě ho ale žene proti proudu času. Určitě i díky fantastickým hudebníkům, jimiž se obklopuje. Staří parťáci Fernando Saunders, Mike Rathke a Tony Thunder Smith s Reedem dýchají; na pódiu by za něj položili život. Na turné přizvaný kontrabasista Rob Wasserman jen občerstvoval nefalšované mladické potěšení z hraní, které z pódia po celý večer sršelo.
Jen je škoda, že Reedův tai-či mistr Ren, se kterým zpěvák cestuje, při některých písních nezacvičil a jen si koncert urputně z boku pódia fotografoval. Snad budeme téhle na popis podivně znějící, ale skvěle fungující performance svědky někdy příště.
