Mohla by to být zkomolenina španělského či portugalského slova sagrado, které znamená posvátný. V tom případě zní příjmení zpěváka Františka Segrada příhodně.
Jeho nové album nazvané V paralelním vesmíru působí jako milostiplná litanie. Písně mnoha autorů se shodně nesou v pomalých tempech a třiašedesátník Segrado je interpretuje autoritativním hlasem bezmála svatého muže - rozvážně, vstřícně, z nadhledu. Z alba promlouvá důvěryhodná bytost, která nehledá, protože už našla a snad se vším se vyrovnala. Existenciální úzkost přerůstá v terapii slastí.
Františku Segradovi bylo shůry dáno. Jeho dnes patriarchální hlas udivoval posluchače už před desítkami let ve skupině Dobrohošť.
Někdejší kuchař-číšník a amatérský hudebník měl své publikum, ale cesta k jeho nynější, mnohem širší pozdní popularitě byla dlouhá. To, že jí dosáhl, však nezpůsobila zpěvákova proměna či přizpůsobení se obecnému vkusu.
Změnily se okolnosti a příležitosti. Segrado zůstal stejný asi jako tradiční valašská hudba, ke které se vsetínský rodák hlásí. V polovině minulého desetiletí například písně z moravskoslezského pomezí nazpíval na album silných euforických účinků nazvané Nebozízek. Nahrál ho s kapelou Veselá bída, způsobem úpravy lidového repertoáru příbuznou Čechomoru. Na té desce Segradův hlas stoupá do vyšších poloh než na novince V paralelním vesmíru a líbezně si vychutnává kudrnatost melodií.
Ze všech méně známých zpěváků, které k širšímu publiku na svých deskách přivedl textař Michal Horáček, patří Segrado k nejvýraznějším.
Segradův přestup z okresního přeboru do ligy mistrů zajistila deska Tak to chodí z roku 2003, kde Horáčkovy texty zhudebnil skladatel Jarda Svoboda z kapely Traband.
František Segrado ale v rozhovorech připomíná, že za tím vlastně stojí spoluproducent alba a svérázný bluesman Jan Spálený. Když autoři desky Tak to chodí hledali adekvátního interpreta dnes už proslulé písně Něco hezkého, Spálený jim doporučil Segrada. A přesvědčivý vsetínský bard pak od Horáčka se Svobodou k nazpívání bezprostředně dostal ještě jednu píseň jejich desky - jmenuje se Praha a Svoboda do chytlavého refrénu této plebejské hymny zakomponoval drobnou citaci skutečné hymny národní. Takové vemlouvavé momenty umí písňový vypravěč Segrado perfektně využít. Účinek je silný.
František Segrado: V paralelním vesmíru
Vydalo Full Moon Agency, 2017.
V bookletu alba je použita série venkovských fotografií Jindřicha Štreita.
Podobný dopad má i zpěvákovo nové album V paralelním vesmíru, na které autorsky přispěli písničkáři Radůza a Xavier Baumaxa, skladatel David Rotter nebo Petr Linhart z někdejší skvělé kapely Majerovy brzdové tabulky. Segrado k jejich písním přichází jako sjednotitel a s laskavostí je bere za své.
"Jsem dobrý tahoun cizích pil," zpívá v jedné Linhartově skladbě a ten verš mimoděk přesně charakterizuje Segradův interpretační přístup. Svou přirozeností by jako písničku byl schopen přesvědčivě servírovat i zhudebněný jídelní lístek.
O to víc pak funguje pečlivě vybraný, dlouho shromažďovaný repertoár alba V paralelním vesmíru. Pramení z něho cohenovský klid vzletně načechraný intimní či zralou milostnou lyrikou nadstandardních textů, nesených melodicky průbojnou hudbou. Třeba refrén Rotterova duetu Romeo a Julie, který Segrado nazpíval s Markétou Irglovou, by se mohl opakovat v nekonečné smyčce a nikdy by se neoposlouchal.
Posvátná chvíle? Na Segradově desce V paralelním vesmíru jedna z mnoha.
