Jeho právě vydané 41. album nazvané Surrounded by Time je citlivým návratem k muzice po těžkém období. V osmdesáti letech na něm zpívá silným a pevným hlasem s obdivuhodným rozsahem, střídá žánry a experimentuje, jako by čas ani neplynul. Podvědomá stopa smutku ale zůstává všudypřítomná.
Tom Jones vyrostl, dospěl a zestárl společně s populární hudbou. Od půlky 60. let minulého století platil za rozeného baviče s rozsáhlým repertoárem čítajícím tradiční populární hudbu, country, soul i taneční muziku. Elvis Presley a Frank Sinatra se přeli, kdo bude jeho mentorem, a tak jako oni Jones vždy patřil mezi zpěváky, kteří především "šíří dobrou náladu".
Bezchybným barytonem odjakživa uměl obejmout celou píseň a charisma, které otiskl v hitech jako It’s Not Unusual, Delilah, She’s a Lady nebo Sex Bomb během let přineslo všechna ta klišé dodnes spojená s jeho jménem. Od přezdívky Tygr z Walesu až po kalhotky, kterými ho celou kariéru na koncertech "bombardovaly" fanynky.
Na aktuální desce zní ale docela jiný Tom Jones. Bez konfet a světel sálů lasvegaských hotelů, líčidel nebo věčného smíchu, který u úspěšných bavičů věk tak často promění v automatický škleb. "Stárnu, ano, stárnu," noří se ponuře, ale odhodlaně do písně jazzmana Bobbyho Colea, která album uzavírá s podobně laděnou, devítiminutovou Lazarus Man.
Surrounded by Time je Jonesova čtvrtá nahrávka v řadě, kterou s anglickým producentem Ethanem Johnsem sestavili z coververzí. Zároveň to ale není "jen" album coververzí. Citlivě vybrané a často nijak zvlášť populární skladby povětšinou instrumentálně obnažili na dřeň do minimalistických aranžmá i nástrojového obsazení.
Hudba někdy pod Jonesovým hlasem jen probublává a kontrast jistého chladu použitých syntezátorů v kombinaci s akustickými nástroji a jeho vřelostí i prožitkem vytváří netradiční kouzlo. Stejně jako v okamžicích, kdy jej smete zvuková vlna všech nástrojů.
Pro českého posluchače je to dobře patrné ve druhé skladbě, původně francouzském šansonu Michela Legranda, podle jehož české verze se jmenovalo poslední album Hany Hegerové. Zatímco ta Mlýnské kolo v srdci mém pojala klasicky, pompézně za zvuku smyčců, Jonesova verze má sice stejnou emoci, zvukovou ambaláží se však blíží až remixu. Totéž platí o následující skladbě Pop Star od Cata Stevense, ve které je Tom Jones i vzhledem k tématu nejblíž své tradiční poloze.
Pro posluchače populární hudby, se kterou prožil kariéru, je ovšem současný Tom Jones ve zvuku a vyznění alba nejen temnější, ale až neurvalý. S postupující stopáží přibývají rozostřené kytary, pokroucené beaty a nečekané aranžování.
Přestože se na albu probírá těžkými tématy, není to žádný umíráček. Ať už žánrově směřují kamkoliv, všechny písně provází nezměrná energie a energičnost Jonesova zpěvu. Stařičkou folkovou No Hole in My Head od americké aktivistky Malviny Reynoldsové proměnil v opulentní soulový kus, který zaujme bezprostřední syrovostí, jež skvěle pasuje s textem.
A protože změna schémat a zajetých postupů Tomu Jonesovi prospěla, nejsilnější položkou nahrávky se překvapivě stala ta, která není zpívaná, ale mluvená. Talking Reality Television Blues od amerického country zpěváka Todda Snidera dostává v nové verzi úplně jiný rozměr. Když jeden ze symbolů britské popkultury šest a půl minuty vypráví o rozmachu televize, popisuje, jak měnila svět, člověka i umění, přirozeně přitom působí, jako by mluvil o svém životě.
V samozřejmosti a přesvědčivosti ostatně vždy tkvělo mistrovství Jonesovy interpretace. Platí to i na albu, kde se "obklopil časem" a rezignoval na vyzkoušené formáty nebo potřebu stvořit další hit podle šablony. Ty už k úspěchu v dnešním světě dávno nepotřebuje, jinak by tak svobodně pojatá deska nemohla týden po vydání ovládnout britský prodejní žebříček. Z osmdesátiletého Toma Jonese se stal nejstarší zpěvák, který kdy stanul na jeho vrcholu.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Album
Tom Jones: Surrounded by Time
EMI Records/Universal Music 2021
