Písně třiašedesátiletého frontmana Roberta Smithe zpravidla obsahují dlouhé předehry. Jako by posluchače chtěly obejmout a pohltit, než se ozve zpěv. Ten v Praze zněl stejně pronikavě, jako když začínali. Nad mlhovinou syntezátorů a hutnými údery bicích čněl podoben majáku, k němuž se upínaly tisíce očí.
The Cure se v O2 areně připomněli coby mistři soustředěné gradace, vrstvení a zhušťování emocí. Bez hecování či velkých gest publikum strhli od první písně. Ty v jejich podání nepřipomínají barevná sklíčka, jimiž lze pozorovat svět. Bývají intenzivní a těžké. Jenže Smith má výjimečný talent uchopit smutek jako pocit, po jehož strávení a překonání člověk zase dokáže prožívat radost i vnímat krásu. Snad dokonce intenzivněji než dřív.
Napětí a hru protikladů v sobě The Cure nesli, už když roku 1978 vznikli. Snad i proto, že začali tvořit pod vlivem protichůdných inspirací. Tři spolužáci ze střední školy v jihoanglickém městě Crawley vyrůstali na omamném psychedelickém rocku, stejně tak je ale okouzlil divoký punk z nedalekého Londýna.
Vlastní zvuk definovali trojicí alb Seventeen Seconds, Faith a Pornography z let 1980 až 1982. Díky výrazným efektům zněla zastřeně. Stísněná nálada vycházela ze života v době sociálních škrtů konzervativní premiérky Margaret Thatcherové. "Nezáleží na tom, jestli všichni umřeme," vepsal Smith prožívanou bezvýchodnost do prvních slov Pornography.
Svět tehdy vnímal The Cure jako pokračovatele odkazu sestavy Joy Division, což vzhledem k sebevraždě jejího zpěváka Iana Curtise nebyla záviděníhodná pozice. Deprese The Cure ale neskončily tak zhoubně. Hudebníci jako by spíš vzkazovali, že je všechno jedno. Jak ve stejnojmenné písni zpívá Robert Smith: "Všechny kočky jsou šedé."
V roce 2022 však mají traumata zpracovaná a deprese mění v melancholii s hřejivými podtóny. Když Smith v desetiminutovém opusu Endsong opakuje "všechno je pryč, všechno je pryč" nebo "zůstal jsem sám a nemám nic", přičemž za zády se mu skví obří rudý Měsíc, jde o téměř transcendentální zážitek. Endsong je jednou ze čtyř novinek z připravovaného alba Songs of a Lost World, které kapela na současném turné uvádí.
Není to zmar
"Nedávno jsem přišel o matku, otce a bratra, což na mě logicky silně dopadlo," popisoval zpěvák v roce 2019 okolnosti vzniku nového materiálu pro magazín NME. "Není to neúprosný chlad a zmar. Ty písně obsahují krajiny podobné těm z alba Disintegration. Snažil jsem se vytvořit širší paletu zvuků, možná záplavu," řekl tehdy - a pražský koncert mu teď dal za pravdu.
Další novinka se jmenuje I Can Never Say Goodbye a vypráví o jeho bratrovi. Richard Smith byl o 13 let starší a Roberta zasvětil do hudby. Skladba měla premiéru před pár dny v polském Krakově, kde Richard Smith roky bydlel.
The Cure nepatří mezi kapely, které si před turné nacvičí pevně danou kolekci písní, již následně večer co večer opakují. Pevnými body v aktuálním setlistu jsou jen úvodní Alone a Pictures of You plus přídavkové hity. Mezitím Robert Smith listuje 13 alby, jako by chtěl zahrát všechno a tížil ho fakt, že se musí vejít do dvou a půl hodiny.
V Praze nejvíce prostoru dostala výrazně syntetizátorová nahrávka Disintegration, vytvořená roku 1989 zčásti pod vlivem halucinogenních drog. Zahráli z ní víc než polovinu.
Písně jako zaklínadla
Na pódiu není prostor pro exhibice. Počet sól v poměru k odehraným kompozicím lze počítat v promile. Veškeré dění je bezpodmínečně podřízené písním. Jediným hybným prvkem na scéně zůstává dvaašedesátiletý baskytarista Simon Gallup, po Robertu Smithovi druhý služebně nejstarší.
Podobně nehnutý, očividně však zároveň uhranutý je dav, který se spíš vlní, než aby tančil. Tlumená světla dávají průchod táhlým harmoniím, jež se tak snadněji vpíjí pod kůži. Bílé reflektory líně krouží po sále, po každém songu následuje potlesk. Kapela ani nestačí poděkovat.
Koncerty The Cure jsou jako zvláštní stoické rituály prožívané stejně tak kolektivně jako vnitřně. Pocitu na intenzitě přidávají syntezátory, zvukem připomínající sborový zpěv. Jinde by působily nepatřičně, jako levná náhražka, tady jsou součástí "shromáždění". Z transu posluchače vytrhují známější písně, například když Robert Smith začne hrát akordy kompozice A Forest.
Pak se na projekční ploše rozsvítí siluety stromů a zpěvák zve diváky do temného lesa. Atmosféra houstne, zdá se, že se děje něco velkého. V závěru písně začíná publikum tleskat do hypnotických úderů bicích a basy, zatímco Smith dohrává kytarovou linku zkreslenou efektem zvaným flanger, který rozpíjí zvuk strun. Než se to zvrhne ve stadionovou "vytleskávačku", basista Gallup beat utne.
The Cure rozdělili koncert do tří jednání. První působilo jako táhlá a kolektivní meditace, to prostřední obsahovalo nové písně, závěr pak sedm největších hitů - při Just Like a Heaven už v sále panovala euforie. Hity přijít musely, bez debat. Po všem tom rozjímání ale působily skoro navíc. Máčení tisíců duší ve zjitřených emocích bylo mnohem působivější.
Koncert
The Cure
(Pořádala agentura Live Nation)
O2 arena, Praha, 24. října.
