Recenze: Sbohem, metale! Koncert Black Sabbath byl nostalgickou rockovou mší starých pánů kluků

Boris Hokr Boris Hokr
1. 7. 2016 8:43
Pražský koncert Black Sabbath, který kapela odehrála 30. června v O2 areně v rámci rozlučkového turné The End, nabídl symbolickou tečku za jednou hudební generací. Kapela v čele s Ozzym Osbournem skutečně už není nejmladší, ale skvělá atmosféra a fanoušci vše bohatě vynahradili. Více v reportáži Borise Hokra.
Black Sabbath (Ozzy Osbourne)
Black Sabbath (Ozzy Osbourne) | Foto: ČTK

Jsou to tři roky, co vyšlo skvělé album 13. Deska tehdy začala filozoficky písní o tom, jestli je tedy jako Bůh mrtev... a odpověď pochopitelně zněla, že ani náhodou, že naopak Bůh je zpět a ve formě. Nebo aspoň ten metalový. 13 bylo albem, kterým se z „Black Sabbath a zase Ozzy“ staly konečně opět prostě „Black Sabbath“. A tak logicky následovalo turné... a pak další, oficiálně označované jako definitivní rozlučka Black Sabbath s pódii.

V rámci turné, jednoduše pojmenovaného The End, zavítali staří pánové i do pražské O2 areny, kam za nimi zamířilo na šestnáct tisícovek fanoušků z velké „metalové rodiny“ - minimálně podle triček, mikin a dalších propriet bylo jasné, že tady pokračuje show AC/DC (jejichž kousky z reproduktorů arény ostatně doprovázely čekání na začátek koncertu) i probíhá příprava na Iron Maiden příští týden.

Black Sabbath (Ozzy Osbourne)
Black Sabbath (Ozzy Osbourne) | Foto: ČTK

I tato – dokonce i na kosmopolitní metalovou scénu výrazná – rozmanitost diváctva jako kdyby dokreslovala, že „Sabbati“ budou navzdory kvalitám výše zmiňovaného posledního alba možná vnímáni především coby zasloužilí otcové zakladatelé, které je prostě dobré vidět a rozloučit se s nimi naživo, ale netřeba se kvůli tomu oddávat kdovíjakým vášním...

Než ovšem bylo možné posoudit výkon hlavní hvězdy, odehráli svůj rozehřívací set chlapci z kalifornských Rival Sons. Ti bez nějakého složitého úvodu vysekli sadu písní, za kterými byl cítit víc než jen malý vliv The Doors a dalších klasik. Alba si asi návštěvníci houfně koupit nepoběží, ale mrknout občas na YouTube na jejich koncerty nebo si je dosadit coby soundtrack do nějaké nostalgické melancholie typu Almost Famous? Proč ne...

Ovšem pak už přišlo intro Sabbathů a video, v němž se v troskách světa vyklube démon finální destrukce. To sice možná bylo strhující naposledy v době největší slávy seriálu Star Trek: Voyager, ale způsob, jakým se následně složila projekční plachta a navázala skladba Black Sabbath, byl opravdu magický a více než tuctovou počítačovou animaci vynahradil.

Hned první píseň přitom ukázala, v čem bude síla koncertu. Především ve výborném zvuku a pak v ještě lepším publiku. Sabbath už opravdu nejsou nejmladší (pozůstatky klasické sestavy to mají takto: Osbourne 67, Iommi 68, Butler 66) a jejich pohyb po pódiu bychom, když máme to Euro, mohli nazvat metalovým catenacciem, z něhož se coby frontmanská falešná devítka občas opatrně rozpohybuje zpěvák Ozzy Osbourne... jinak ale jakoukoliv energii do hraní vkládal především – logicky – nejmladší člen, tedy bubeník Tommy Clufetos, který ve svém sólu v druhé polovině řádil tak, že by jeden čekal, kdy mu neodletí ne nějaká ta palička, ale rovnou končetina.

Jinak bylo ale dění na jevišti skutečně přehlídkou úspornosti, která na jedné straně stvrzovala, že to chlapci mají pořád v ruce, ale na druhé straně dokazovala, že ne všichni rockeři propluli svými bouřlivými kariérami v tak dobrém stavu, jaký nedávno ukázal Iggy Pop nebo Paul McCartney.

Ovšem to rozhodně není výtka, jen konstatování faktu: o blbnutí jak zamlada tenhle koncert nebyl a ani být nemohl. Ostatně bylo by blbé seknout sebou zrovna na uvolněném rozlučkovém turné... Koncert tak byl především nádhernou ukázkou toho, jak využít k naprostému podmanění publika všechny triky osvojené za dlouhá léta hraní a vyplývající z faktu, že máte za zády doslova historii žánru a pokladnici jeho nejslavnějších písní.

Ztracený a znovunalezený syn Ozzy Osbourne sice vypadal místy jako stoletá verze Mrtvého muže od Jima Jarmusche, ale své role možná nejošklivější, jistě však nejcharismatičtější roztleskávačky na světě se zhostil perfektně. Bylo poznat, že se ve zpěvu vyhýbá delším úsekům a jistější je spíš v deklamační rovině, zakončené nějakou tou výškou, za kterou následuje nějaký ten riff nebo sólo jeho kolegů (takže i z tohoto hlediska skýtala stará alba ideální materiál), ale ze slabiny se stala nakonec (a záměrně a cíleně) největší zbraň koncertu.

Texty setlistu soustředěného na ty nejklasičtější z klasických hitů (Iron Man, War Pigs, Paranoid etc.) totiž publikum znalo doslova a do písmene zpaměti. A více než ochotně přidávalo ruce i hlasy k dílu. Což nemělo za následek jen to, že atmosféra byla skvělá, ale i to, že Osbourne mohl šetřit síly a využít je v těch správných chvílích. Tehdy pak nechal vzpomenout, proč byl jeho typický hlas metalové vychlastané bánší takovou legendou.

Pražské vystoupení Black Sabbath bylo nejsilnější právě v tomto „upomínání“. Ta nejmodernější hudební technika a naprostí profíci na pódiu vzali sebe i fanoušky na iluzorní cestu do minulosti (což občas podtrhla projekce nejen dobovými záběry, ale i třeba až psychedelickým filtrováním obrazu), kdy v Británii zase jedna na establishment naštvaná generace dala vzniknout něčemu novému a zatraceně silnému, co se šířilo po západním světě a proniklo i za železnou oponu na křídlech dekapitovaných holubic i nakrknutých netopýrů (jistě, to byly „sóloprojekty“ Osbourna, ale tím si nebudeme slovy Cimrmanů naši hezkou anekdotu kazit).

A i když třeba havraní černé vlasy už neuvěříte Ozzymu ani Iommimu, stejně jako to, že by kdovíjak trpěli a do umění převáděli problémy soukromé, nedejbože světové, tak lásku k té jejich „hudbě s kovem“ a to, že si navzdory svému fyzickému stavu turné dokážou užít, to od nich koupíte bez vytáček.

A jen tak mimochodem, fakt by nebylo od věci, kdyby si někdy střihli čistě bluesové album...

Black Sabbath - Paranoid (Praha, 2016) | Video: YouTube

Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Radil rozhodl prvním hattrickem v KHL o výhře Spartaku

Útočník Lukáš Radil rozhodl v KHL hattrickem o vítězství hokejistů Spartaku Moskva nad Soči 4:1. Tři góly v jednom utkání vstřelil poprvé po letošním návratu do moskevského klubu z NHL i vůbec za celou dobu působení v soutěži. Prosadil se při hře pět na pět, v přesilovce a také při power play do prázdné branky. U gólu na 3:1 mu asistoval Robin Hanzl.

V říjnu už to bylo druhé Radilovo tříbodové utkání, před týdnem se podílel na výhře 3:0 nad Dynamem Minsk dvěma góly a asistencí. Nyní má na kontě deset branek a na jedinou se přiblížil k nejlepšímu českému střelci v soutěži Dmitriji Jaškinovi.

Brankář Roman Will zneškodnil 32 střel a pomohl Čeljabinsku k výhře 2:1 na ledě Chabarovsku. Domácí hráč Michal Jordán si připsal asistenci, stejně jako Lukáš Sedlák ve vítězném mužstvu.

Zápas začal jako souboj českých brankářů Willa a Marka Langhamera, ten ale vynechal druhou třetinu poté, co dostal trest na 2+10 minut za nepovolenou výstroj. Dvacet minut v domácí brance strávil Jevgenij Alikin, pak se Langhamer na led vrátil.

Willa překonal pouze Vladimir Butuzov v 47. minutě. Rychlý protiútok založil obránce Jordán, který obral soupeře o puk a přihrál Alexandru Poluninovi. Po snížení na 1:2 už v Chabarovsku před dvěma tisícovkami diváků další branka nepadla.

před 2 hodinami

Tourmalet musela Vuelta oželet, nově vede Carapaz

Šestou etapu cyklistické Vuelty vyhrál Španěl Ion Izagirre ze stáje Astana. Obhájce prvenství Primož Roglič ze Slovinska přišel o červený trikot lídra, v němž byl po celý dosavadní průběh závodu. Nově vede Ekvádorec Richard Carapaz z týmu Ineos Grenadiers. Zdeněk Štybar dojel 110., Jan Hirt 128., oba s mankem více než 17 minut.

Poté co museli organizátoři zaimprovizovat, když bylo Vueltě kvůli opatřením spojeným s koronavirovou krizí zapovězeno vstoupit na území Francie, končila šestá, přes 146 kilometrů dlouhá horská etapa v pyrenejském lyžařském středisku Aramón Formigal. Přestože nebylo k vidění obávané stoupání na Tourmalet, nabídl závěr dramatický dojezd.

Patnáctikilometrové stoupání do cíle znepříjemňovaly závodníkům nevlídné klimatické podmínky. Vedle dešťových kapek se musel navíc dosavadní lídr Roglič vypořádat s technickými problémy, a jak se následně ukázalo, dotáhnout se zpátky do skupinky s favority ho stálo až příliš mnoho sil. Celkově je nyní až čtvrtý s půlminutovým mankem na Carapaze.

Jednatřicetiletý Izagirre se ve vedoucí skupině zhruba tři kilometry před cílem zvedl ze sedla a ujel všem soupeřům. Nakonec slavil s náskokem 25 sekund před Kanaďanem Michaelem Woodsem a Portugalcem Ruiem Costou. Podařilo se mu tím zkompletovat etapové vavříny na všech třech Grand Tours. V roce 2012 vyhrál na Giru d'Italia, před čtyřmi lety dosáhl dílčího úspěchu i na Tour de France.

"Je skvělé dosáhnout výhry na všech třech třítýdenních etapových závodech. Myslel jsem na to během závodu. Nechal jsem tam všechno i s vědomím toho, že zítra nás čeká volný den," prohlásil Izagirre.

Cyklistický závod Vuelta - 6. etapa (Biescas - Aramón Formigal, 146,4 km):

1. I. Izagirre (Šp./Astana) 3:41:00, 2. Woods (Kan./EF Pro Cycling), 3. Costa (Portug./SAE Team Emirates) oba -25, 4. Power (Austr./Sunweb), 5. Valgren (Dán./NTT), 6. Martin (Fr./Cofidis) všichni -27, 7. Cattaneo (It./Deceuninck-Quick Step) -38, 8. Carthy (Brit./EF Pro Cycling) -48, 9. G. Izagirre (Šp./Astana) -53, 10. Henao (Kol./SAE Team Emirates) -55, …110. Štybar (ČR/Deceuninck-Quick Step), 128. Hirt (ČR/CCC) oba -17:11.

Průběžné pořadí: 1. Carapaz (Ekv./Ineos Grenadiers) 24:34:39, 2. Carthy -18, 3. Martin (Ir./Israel Start-Up Nation) -20, 4. Roglič (Slovin./Jumbo-Visma) -30, 5. Mas (Šp./Movistar) -1:07, 6. Grossschartner (Rak./Bora-hansgrohe) -1:30, 7. Soler (Šp./Movistar) -1:42, 8. Chaves (Kol./Mitchelton-Scott) -2:02, 9. De La Cruz (Šp./SAE Team Emirates) -2:46, 10. Valverde (Šp./Movistar) -3:00, …59. Hirt -42:27, 116. Štybar -1:08:47.

Další zprávy