Recenze – Kryštof se během patnáctileté existence etablovali mezi jednu z nejlepších a nejúspěšnějších kapel domácího mainstreamu. Vytříbeným smyslem pro (leckdy možná prvoplánově) líbivé melodie a osobitou lyrikou Richarda Krajča se vypracovali až do největších českých hal, jejich singly pravidelně okupují rádiové vlny, a kapela to dokonce dotáhla k pořádání vlastního, divácky úspěšného putovního festivalu.
A zatímco jejich soukmenovci Chinaski nebo Divokej Bill v posledních letech často ztráceli dech, hvězda Kryštof svítí s každou deskou stále jasnějším světlem. To potvrzuje i aktuální počin Srdcebeat.
Se zmíněnými Chinaski spojuje ostravsko-havířovskou partu jeden zásadní činitel. Tím je zahraniční produkce. Sestavě kolem Michala Malátného tento krok restartoval uvadající kariéru, Kryštofu utužil směr nastavený už předchozí deskou Inzerát. Ve studiu po předchozí úspěšné spolupráci opět seděli Američané Yaron Fuchs a Ido Zmishlany a už po prvním poslechu Srdcebeatu je zřejmé, že cíl nahrávání zněl jasně: "Tohle musí znít světově!"
Je to právě zásadní proměna zvuku a "vymazlenost" aranží, díky nimž nepůsobí přívlastek "světová" v kontextu s aktuální nahrávkou jen jako velkohubé PR. Oba producenti moc dobře vědí, jak by v roce 2015 měl znít pop, a své know-how dokázali vštípit i kapele z kraje rázovitého. Významný podíl kláves, syntezátorů a elektroniky celkově, sborů, zastřených kytarových linek, naprogramovaných bicích stejně jako mohutně znějících perkusí přibližuje Kryštof po bok kapel jako Bastille či Imagine Dragons.
Hodnocení: 80 %
Skladby: Každé ráno, Srdcebeat, Tak pojď hledat břeh, Přiznání, Otázky, Vysněnokrajina, Toužím, Mou vinou, Invaze, Ty a já
Kryštof, Srdcebeat. 41:20 min, Universal
Ruku v ruce se slyšitelným zvukovým posunem a novým přístupem se však zároveň vytrácí někdejší autenticita, jakási blízkost a snad i uvěřitelnost všech těch Lolit, Tramvají, Žen nebo Zrcadlení. Co však Kryštof v tomto ztrácí, jistojistě dožene úsměvy, milými slovy na sociálních sítích a hemžením dětí ve svých klipech.
Přes všechny pohledy za naše hranice skupinu pevně ukotvuje v našich zeměpisných šířkách rozpoznatelná poetika Richarda Krajča. Chvílemi stále hraničí s patosem ("Já pořád toužím, ať tě to pálí - koupat se v loužích, kde i slzy se válí" v Toužím nebo "Protože ty a já jsme jedno jen ze dvou částí, protože ty a já jsme dvě křídla nad propastí" v závěrečné baladě Ty a já), přesto frontmanovi nelze upřít cit a hbitost při hře se slovy.
Kapela může být právem pyšná na odvedenou práci. Už teď je jisté, že Srdcebeat bude při předávání hudebních cen v příštím roce často skloňovaným jménem. A zároveň není pochyb o tom, že vedle stále rostoucího davu (místy až fanaticky) věrných fanoušků aktivizuje nová deska další, podobně fanatické odpůrce.
