"Jsem největší žijící raper," nechal se na konci března slyšet Kendrick Lamar ve skladbě The Heart Part 4, jež měla za úkol ohlásit jeho novou a velmi očekávanou studiovou desku Damn.
Ne snad že by rodák z Comptonu nějak cíleně pěstoval skromnost, bezuzdné holedbání se o vlastní výjimečnosti od něj fanoušci zrovna neznají.
Na průlomové desce Good Kid, M.A.A.D City z roku 2012 mapoval v introspektivních textech, jaké to je, vyrůstat s černou barvou pleti v dnešní Americe, a dva roky staré album To Pimp a Butterfly ověnčené čtyřmi cenami Grammy dokázalo vrátit do mainstreamového hip hopu angažovanost.
K raperům patří chvástání, Kendrick Lamar ho ale nikdy neměl zapotřebí - za něj vždy mluvily vysoké prodeje (obě desky prodaly přes milion kusů) i nadšené ohlasy kritiky. Přesto v roce 2017 zatoužil po tom, nárokovat si rapový trůn se vším všudy a s Damn natočil svoji zatím nejpopovější desku.
Fanoušci hip hopu se rádi dohadují, kdo je nejlepší raper současnosti - k žánru postaveném na soutěživosti to tak nějak patří. Největší prodeje desek hlásí poslední roky Kanaďan Drake, ten je ale pro ortodoxní příznivce rapu už příliš komerční.
Pokud jde o dřevní hodnoty žánru (samotné umění rapu, inteligentní a angažované texty), pak těžko může být jiný kandidát než právě Kendrick Lamar. Drake mu kdysi pomohl natočit jeho první výrazný žebříčkový singl Poetic Justice, pak se ale jejich cesty rozešly. Rivalita nikdy nepřerostla v otevřené nepřátelství, nicméně se hojně spekuluje o tom, že je to právě kanadská hvězda, kdo je častým terčem Lamarových rafinovaných špílců proti raperům, kteří si nepíšou vlastní texty a podlézají rádiovým dramaturgům.
Nová deska v tomto trendu pokračuje, jen nepřátel je najednou mnohem víc. Refrén "Hajzle, buď pokornej!" z prvního singlu Humble je rovnou vzkazem kompletní rapové scéně, která leží Lamarovi u nohou. A v působivém klipu se v jeden okamžik stylizuje do rapového papeže, který káže svým poddaným. Jinými slovy - král může být jenom jeden.
Kendrick Lamar nikdy neměl sólový singl v první desítce amerického žebříčku, Humble ale díky obrovskému zájmu vyskočil minulý týden na dvojku (v cestě na vrchol ho zastavil jen Ed Sheeran). Lepší nástup si snad deska pojatá jako Lamarův nárok na trůn ani přát nemohla.
Místo jazzem a psychedelií nasáklých instrumentálek z To Pimp a Butterfly nyní Lamar rapuje do trapových beatů, které zní z hiphopových klubů. A jestli mu na předchozí desce dělali stafáž ceněný jazzový saxofonista Kamasi Washington nebo avantgardní beatmaker Flying Lotus, tak na novince jejich místo zaujímají megahvězdy Rihanna a U2.
Humble (a další dvě skladby) mu napsal hitmaker Mike Will Made It, který má za sebou hity s Beyoncé nebo Miley Cyrus, a v producentském týmu je třeba i Greg Kurstin, jenž se výrazně podepsal na deskách Adele.
Na výsledku je to znát. DNA drží krok s hutným klubovým a komerčně úspěšným soundem atlantských hvězd, jako jsou Future nebo Migos, skladba Element s výraznou pomocí Jamese Blakea fúzuje soulový vokál s trapem a milostná balada Love je Lamarova nejpopovější píseň, v níž si dokonce dovolí zpívat. Přesto Damn není laciné popové album, to by ale asi od Kendricka Lamara ani nikdo nečekal.
Nemodlete se za mě
Jednoslovné názvy písní (v překladu - krev, láska, chtíč, hrdost, bůh atd.) naznačují, že texty se budou točit kolem existenciálních témat. Jsou to všechno velké koncepty, navíc podpořené kapitálkami v tracklistu, jejich zpracování se ale vrací k postavě rapera, který se ocitl na vrcholu a teď shlíží na svůj život i svět okolo.
Zároveň není těžké číst ve skladbách náboženský podtón - ne náhodou deska vyšla na Velký pátek, stylizace na obalu i v zmíněném klipu je také jednoznačná - Kendrick Lamar se v roce 2017 proměnil v mučedníka, který musí zemřít za svoji vizi lepšího světa (případně jen hip hopu), aby mohl vstoupit do panteonu nesmrtelných. "Nemodlete se za mě," opakuje na několika místech desky.
"Nejsem politik," deklamuje Lamar na Yah, a snaží se tak vysvléci ze škatulky, do níž je poslední roky zasazován. Jeho role je přece jen mnohem širší, jako umělec může mluvit za kulturu, která je v Americe pořád marginalizovaná.
"Hip hop udělal poslední roky víc špatného afroamerické mládeži než rasismus," říká vysamplovaný hlas komentátora stanice Fox Geraldo Rivery a Lamar mu to okamžitě vrací: "Řekněte mu, že tenhle negr má ambice."
V XXX se s pomocí Bona z U2 strefuje do americké posedlosti zbraněmi, jež mění předměstí v střelnici. Fear pak rekapituluje různé formy strachu, které Lamar zažíval v třech obdobích svého života, a jsou samozřejmě spojené s barvou pleti. A závěrečná skladba Duckworth vypráví komplikovaný (a skutečný) příběh šéfa jeho labelu Top Dawg, který kdysi málem zastřelil vlastního otce, a zabránil tak zrození největší hvězdy svého labelu.
Míchat pop a velké koncepty ale může být někdy i celkem ošemetné. A Kendrick Lamar na Damn někdy klesá pod tíhou svých ambicí v kolenou. To Pimp a Butterfly zachraňovaly jazzové experimenty, přešlapy v podstatě standardní hiphopové produkci se budou fanouškům i kritikům omlouvat hůře. Třeba Loyalty, očekávaný duet s hvězdnou Rihannou, vyznívá poněkud ploše a vůbec nefunguje chemie mezi hlasy.
I Bono je v zmíněné XXX spíše v roli jakési okrasy a přirovnávat střílející zbraně k "zvuku drum’n’bassu" je v roce 2017 už poněkud vousatá reference. Fear má s osmi minutami poněkud přepálenou stopáž a nevýrazná Yah desku trochu zbrzdí hned v začátku.
Kendrick Lamar vydal svoji novinku Damn jen tři týdny po Drakeově novince More Life a sledovat žebříčkový souboj dvou aktuálně nejpopulárnějších raperů bude toto jaro ještě hodně vzrušující. Obě nahrávky nabízí vlastní specifickou verzi dnešního hip hopu a obě uspěly, byť ani jedna není úplně bez chyby.
Kendrick Lamar vyložil s Damn na stůl svoji popové trumfy, o novém královi teď budou muset rozhodnout fanoušci.
Hodnocení: 85 %
