Když zpěvák David Byrne před časem dával rozhovor stanici BBC 6, chodily mu do studia od posluchačů vzkazy jako "chtěl bych být vaším nejlepším kamarádem" nebo "díky vám už zase začínám věřit v lidskost". Patetické? V souvislosti s Byrnem, někdejším frontmanem novovlnné kapely Talking Heads, ani trochu.
Jak vzpomíná Rob Tannenbaum v New York Times, když Byrne v 70. letech s kariérou hudebníka začínal, byl na pódiu tak nervózní a nemotorný, že ho lidé s Aspergerovým syndromem považovali za jednoho z nich. V roce 2018 je sice nervozita ta tam, ale atypické vidění světa - poťouchlé, veskrze pozitivní a místy až dětinsky radostné - letos šestašedesátiletému Byrneovi zůstalo.
Radši než o tom, co ho štve, mluví o věcech, které lidi spojují. V rozhovoru pro BBC i na svém instagramovém účtu nebo na speciálním webu hudebník zmiňuje projekt pojmenovaný Důvody k radosti (Reasons to be Cheerful), v němž pravidelně upozorňuje na to dobré, co na svých cestách s hudbou zažije. Jednou je to hollywoodský festival balkánských zemí v legračně vyzdobeném sále, pak zase - pro Byrnea cyklistu důležitý - vymakaný systém půjčování kol ve velkých městech.
Byrneův přístup se odráží i na novém albu American Utopia, prvním po čtrnácti letech. Skladby z něj navzdory názvu nepopisují imaginární svět; už při vydání singlu Everybody’s Coming To My House, který "opačně" postaveným textem i nervní atmosférou připomněl hit Talking Heads Once In a Lifetime, hudebník řekl, vycházejí z toho, co se děje kolem. A ze snahy situaci nějak uchopit.
To ale neznamená, že by Byrneova novinka rozšířila řady primárně antitrumpovských desek. Zpěvák - původem Skot, který zelenou kartu pro pobyt v USA dostal až v roce 2012 - na ní nehartusí, není nabroušený a neosočuje, to není jeho styl. Navíc, jak v rozhovorech připomíná, některé texty vznikly ještě před prezidentskou volbou.
V písni Gasoline and Dirty Sheets mluví o uprchlících z pohledu člověka obklopeného konzumem, o nejistotě schované za dodržováním pravidel zase v Doing the Righ Thing. V nevýraznější písni celé desky, Everyday Is Like a Miracle, vystavěl refrén s hláškou "každý den je jako zázrak, každý den je jako nezaplacený účet" jako popový hit. Sloky pak popisují relativitu všeho pachtění: pes po papežovi ani neštěkne, sloni nečtou noviny. Když ale podobnou perspektivu volí i ve skladbě Dog’s Mind, zní to trochu jako unavené vykrádání sebe sama.
Album lze ale velmi dobře vnímat jen po hudební stránce a v tomto směru je Byrne inspirativnější. Po prvních klidných taktech úvodní I Dance Like This to vypadá, jako kdyby American Utopia začala tam, kde před čtrnácti lety končila vesměs folková deska Grown Backwards. Píseň ale brzy nabere jiný směr.
David Byrne
Album American Utopia vydal Nonesuch v roce 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %
- David Byrne se narodil v roce 1952 ve skotském městě Dumbarton.
- Mezi lety 1975 a 1991 byl frontmanem kapely Talking Heads, která kombinovala pop, novovlnný rock, postpunk, funk, humor i trapno. Skupina vydala osm alb, mezi největší hity patří skladby Psycho Killer nebo Once in a Lifetime.
- Na sólové dráze vydal jedenáct desek, mezi jeho časté spolupracovníky patří producent a hudebník Brian Eno.
- Mezi aktuálním albem American Utopia a předchozí nahrávkou Grown Backwards uplynulo 14 let. V té době vydal Byrne alba s Enem, Normanem Cookem alias Fat Boy Slimem a s hudebnicí St. Vincent.
- Byrne píše také hudbu k filmům či divadelním představením, je také autorem několika knih. V té poslední - How Music Works - popisuje vlastní zkušenosti s hudebním průmyslem.
- David Byrne bude hostem letošního festivalu Metronome, který se koná v Praze na Výstavišti na konci června.
- Autorem malby na přebalu alba American Utopia je výtvarník - samouk Purvis Young, jenž se zabýval afroamerickou tematikou.
Byrne si původně myslel, že se spokojí pouze s elektronickými podklady od svého dlouholetého kamaráda Briana Ena, přihodí pár nástrojů a výsledek napasuje na texty. Rob Tannenbaum v New York Times popisuje, jak Byrne "hotové" skladby pustil mladému producentovi Mattisovi Withovi, který se ovšem nerozpakoval hodit mu písně na hlavu. "Říkal jsem si, že je to dobrý materiál pro další práci, nikoliv finální produkt," cituje Witha New York Times.
With tedy oslovil nejrůznější mladé hudebníky, které poprosil o jinou verzi téže skladby. Společně s Byrnem pak písničky porůznu lepili. Byrne tak po čtyřiceti letech od první spolupráce s Brianem Enem, jenž tehdy Talking Heads ukázal, že nahrávací studio může sloužit jako další hudební nástroj a že zvuky se dají sehnat i jinde než v místnosti, možná zažíval deja vu.
Pod jednotlivé písně se nakonec kromě Byrnea podepsaly více než dvě desítky hudebníků, jež ale málokdo zná. "Všichni mají taková ta dýdžejská jména," usmívá se Byrne.
Výkladní skříní téhle spolupráce je singl Everybody’s Coming to My House: s Enem, jehož zvukové plochy jsou rozeznatelné na první poslech, se na písni podílel například i soulový hudebník Sampha, jenž dostal loni cenu Mercury za nejlepší britské album.
Z Byrneovy americké Utopie je tak nejen laboratoř pocitů a metafor, ale také hudebních nápadů. Na rychlý poslech je toho příliš, ti, kteří mají času dost, si své favority najdou.
Pro youtubové typy tu pak máme Byrneovo vystoupení v show Stephena Colberta: Everybody’s Coming to My House odehrál s celou kapelou bosky a do choreografie zapojil i i samotného Colberta. Už jen to je důvod, proč mít pana Byrnea v oblibě.
