Recenze - Kariéru britského hudebníka Damona Albarna lze vykládat jako neustávající boj; se sebou samým, s žánry, ve kterých tvoří, s hudební scénou, na které se pohybuje. Jeho první sólová deska Everyday Robots pak může být interpretována jako syntéza nabyté dospělosti, která přináší osobní zklidnění a - buď definitivní, nebo krátkodobé - završení oněch bitev.
Vztah Damona Albarna k britské hudební popkultuře je prostoupen dvojakostí, nejednoznačností. Z jedné strany je - hlavně zásluhou desek svých kapel Blur a Gorillaz - už od devadesátých let symbolem ostrovní scény. Z té druhé pak jeho přístup k tvorbě tamní konvence docela podvratně napadá a převrací.
Jeho touha po žánrových ozvláštněních a experimentech vždy stála v opozici vůči poměrně tradiční filozofii britských kapel, která byla zakotvena v recyklování „národního hudebního tajemství z šedesátých let“. Hlavně ať zníme jako Beatles nebo Rolling Stones, znělo motto většiny skupin.
Přestože většina alb, která kdy vydal, hrála „příjemné melodické písničky“, publikum rozděloval a uváděl do diskusí. Jedni mu byli vděční za to, že britské hudební tradice propojil s fascinací těmi americkými; pozdní alba Blur flirtovala se špinavou lo-fi estetikou, Gorillaz se zase zhlédli v hiphopových siluetách. Druzí mu naopak vyčítali, že svůj talent na psaní chytlavých písniček nevyužívá a své skladby kazí přemírou studiových zvuků, které ničí melodii; z tohoto pohledu byla kontroverzní především poslední deska Blur pojmenovaná Think Tank.
Pro první skupinu byl progresivním géniem; pro druhou rádoby intelektuálem, pozérem, který se chce naprosto vždy lišit.
Popový experimentátor
Damon Albarn samozřejmě není muzikantem, který rozumí každému stylu a originálně ovládá každý hudební nástroj. Součástí jeho snu o kosmopolitním popu ale vždy byly energie, které ho vázaly k muzikantům s jinou hudební náturou, než jakou vyznával on sám.
Už alba Blur efektivně využila konflikt melodického a dravého britpopu s americkým „obývákovým indierockem“, který do jejich zvuku přinesl kytarista Graham Coxon.
Alba Gorillaz pak velmi často nabízela bohaté soupisky hostujících hudebníků, kteří pocházeli ze světa hip hopu, world music, rockového pravěku nebo také komerčního popu.
Podceňovaná psychedelická skupina The Good, Bad and the Queen se stala místem, kde se setkal s členem punkových The Clash, elektronickým producentem Danger Mousem, expertem na afro-beat a kytaristou The Verve. Oblíbená fráze zahraničních recenzentů, která říká, že každý projekt, ve kterém působil, byl skvělý, je pravdivá.
Chceme-li Damona Albarna líčit jako muzikanta s náklonností k experimentu, nesmíme tajit fakt, že jeho kompletní diskografie si vždy hlídala, aby zůstala v mantinelech popové hudby, kterou si může každý zazpívat. Žádné z jeho alb nebylo hledačstvím plně pohlceno; vždy zůstalo u zanícené fascinace. V tomto ohledu, kdy Damon Albarn pečlivě kontroluje, aby byl svým posluchačům stále na dohled, se podobá Thomu Yorkeovi z Radiohead.
Objev zenového klidu
Rozhodnutí vydat sólový debut po třiadvaceti letech na hudební scéně lze číst jako přiznání únavy z neustálého hledání nových horizontů. Damon Albarn tímto způsobem neříká, že opouští nové hudební vize a nápady, spíš tak tematizuje svůj „osobnostní stav“. Už se mu prostě nechtělo, aby jeho nová deska byla výsledkem diskuse více názorů a konfliktu odlišných estetik; po letech, kdy byla jeho tvorba zakotvena právě v této filozofii, chtěl vydat něco pouze sám za sebe.
Album Everyday Robots by šlo prodávat s přilípnutým štítkem „smutné, jemnou elektronikou modulované popové písničky pro vaše šedivé všední dny“. Měl-li v minulosti Albarn potřebu využít každou vteřinu ve svém tracku k vystavení nějakého hudebního motivu nebo zvuku, nyní se svou skladbu snaží naopak vyprázdnit a nechat ji vyznít v její absolutní čistotě. Tento postup, kdy se vytváří prostor, aby mohl rezonovat zpěv a text, nikdy v minulosti Albarn neaplikoval.
Teze o produkčně úsporném albu v žádném případě nemá dokládat jeho zvukovou nevzrušivost; deska se termínu „kvalitní ušlechtilé nudy“ ani trochu nepřibližuje. Koncept, kdy je skladba založena na jednom často opakujícím se nápadu, naopak dosahuje nejednou velmi zneklidňujícího efektu, který v posluchači buduje dojem, že umělec v současném chaotickém světě objevil stav zenového klidu.
Konzumentovi pak už zbývají jen otázky: Kde onen zen našel? Jak ho našel? A je pravdivý? A protože od Albarna odpověď nedostane, půjde si jeho desku pustit znovu. A třeba v ní objeví také svou vlastní katarzi.
Svět, kde jsou lidé chápáni jako roboti
Album Everyday Robots je jediné album v diskografii Damona Albarna, které lze považovat za „osobní výpověď“. Tak jako v minulosti ve středu jeho zájmu stál koncept projektu, nyní klade důraz na předanou emoci.
Přestože není zvuk alba vystavěn na tradičních materiálech, jedná se o čistě písničkářskou nahrávku. Její autor povídá o sobě, o světě, o tom, o čem se mu zrovna chce. Posluchač tak vůbec poprvé dostává obraz obnaženého Albarna; vůbec poprvé si může tím nejvíce klasickým způsobem vytvořit na jeho písně emocionální fixaci.
Ano, Everyday Robots je prvním albem Damona Albarna, u kterého lze doporučit pláč. A poslouchat, o čem zpívá, neboť nejde jen o slogany nebo fráze.
Významové sdělení alba je pak poměrně očekávané: dozvíte se, že v současném světě se cítíme sami a jsme jako roboti zotročováni ke stereotypům. Damon Albarn se proti tomuto světu nebouří, naopak zpívá o tom, jak je z něj unavený. Takový pohled hudební popkultury na současnost je poměrně častý a mnozí z nás se jím rádi nechávají v různých formách opájet.
Skutečnost, že svou aktuální tvorbu Damon Albarn koncipoval jako puristickou kolekci popových písniček, bude také vykládána jako splněný dluh těm fanouškům, kteří mu roky vyčítali, že svůj talent písničkáře zabíjí přebujelým intelektuálním egem.
Můžeme věřit, že jde o jednorázovou odbočku, nikoliv začátek nové fáze. Ale těm, kteří návrat k písním budou číst jako snahu oživovat estetiku Blur, vzkažte, že tak osobně, teskně a v pomalém tempu by nikdy žádné jejich album neznělo.
Jedna (možná přifouklá) pravda na závěr: lepší popovou desku, která nabízí útěk před světem, v němž jsou lidské bytosti chápány jako výkonní roboti, letos už neuslyšíte.
Damon Albarn: Everyday Robots. Celkový čas 46:32. Warner Bros. Album vyšlo 25. dubna 2014.
