Recenze – Současná spirála retrománie dovoluje, aby se na pódia před fanoušky vracely všechny kapely, které v minulosti zaznamenaly nějaké úspěchy. Natočit po letech znovu další desku a vyloženě se neztrapnit, to je výkon, ke kterému je potřeba víc než jen polechtání nostalgie zástupu pamětníků.
Damon Albarn to určitě moc dobře ví, a ačkoliv první koncertní comeback jeho Blur se odehrál už před dlouhými šesti lety, nové desky jsme se dočkali teprve na konci dubna. Po letech pokusů, omylů, zrušených nahrávacích sessions a dušování se „že už nikdy“ je tady nakonec The Magic Whip - první deska britpopových legend po dvanácti letech.
Celých šestnáct let je to navíc od okamžiku, kdy Blur vydali desku natočenou celou v původní sestavě i se zakládajícím členem a klíčovým autorem hudby - kytaristou Grahamem Coxonem. Během příprav poslední desky Think Tank z roku 2003 se totiž Coxon se zbytkem kapely rozhádal, a tak je slyšet jen v baladě Battery in Your Leg. S odstupem času můžeme říct, že deska zněla víc jako úvod k následným Albarnovým sólovým projektům (Gorillaz, The Good, Bad & Queen, Mali Express) než jako regulérní studiovka Blur a zařazení jediné společné skladby s Coxonem na samotný závěr Think Tank pak mělo být nejspíše symbolické rozloučení s kapelou, která dominovala britské kytarové hudbě celá devadesátá léta.
Jenže úplný konec to nakonec nebyl. V roce 2009 se kvarteto znovu sešlo na dvou triumfálních koncertech v Hyde Parku a o rok později vydali nový singl Fool's Day, kvůli kterému během Dne hudebních obchodů čekali fanoušci před obchody od brzkých ranních hodin.
Blur v sobě vždycky měli něco magického - naplňovali bowieovskou tradici rockových experimentátorů z uměleckých škol, ale zároveň s neuvěřitelnou lehkostí chrlili jeden rádiový hit za druhým - There's No Other Way, Girls & Boys, The Universal, Song 2 a další a další se zaryly pod kůži devadesátkové generace, a jak moc Britům Blur chybí, musely ukázat až hubené roky nového tisíciletí. Nikoho podobně dominantního britská rocková scéna posledních patnácti let už nevyprodukovala. Že „to“ v sobě Albarn a spol. ještě pořád „mají“, ukázal třeba další singl Under the Westway / The Puritan z července 2012, pravděpodobně zrozený na jedné z nahrávacích sessions z přelomu dekády. Kolik podobných pokusů bylo, se už asi nikdy nedozvíme, pak ale přišel květen 2013 a na poslední chvíli zrušený japonský festival Tokyo Rocks Music, díky němuž si Blur mohli prodloužit pobyt v Honkongu o pět dní. Jak lépe je využít než společným nahráváním.
Hongkongské inspirace
Blur v Honkongu rychle zabukovali studio a vznikl materiál, který položil základy k nové desce. Albarn sice její existenci ještě chvíli vehementně popíral a naplno se vrhl do svého sólového projektu s albem Everyday Robots. Nicméně pod rukama Grahama Coxona a producenta Stephena Streeta (natočil s Blur kvarteto nejslavnějších desek v devadesátkách) se už tehdy rodila deska, o níž jsme si už mysleli, že se jí nikdy nedočkáme. Albarn si pak ještě jednou zaletěl pro inspiraci do Asie, dopsal texty a dotočil vokály a bylo hotovo. Albový comeback milovaného kvarteta už nemohlo nic zastavit.
The Magic Whip je tak vlastně ideální labutí píseň kapely, která se rozhodla sama sobě i svým fanouškům splatit dvanáct let starý dluh spojený s rozpačitým odchodem ze scény. Kéž by všechny do krve rozhádané kapely dospěly ke stejnému šťastnému happy endu jako Blur.
Kapely s comebackovými deskami často dělají chybu, když předstírají, že se od jejich - často dekády - vzdáleného rozpadu zastavil čas, přesně jak by si to přáli jejich nejvěrnější fanoušci. Blur nic takového nedělají a The Magic Whip je o dost jiné album než ta, která kapela natáčela před rozpadem. Místo Albarna je teď překvapivě tahounem Coxon, a i možná proto Blur zní nejvíc jako kapela (ve smyslu organické jednotky) od eponymní „americké“ desky z roku 1997. Materiál se zrodil ze společného jamování, a proto nečekejte přímočaré hity. Blur působí dojmem, že nemusí nikomu nic dokazovat a z písniček jako Go Out nebo Lonesome Street čiší stejná lehkost jako z jejich prvních desek Leisure a Modern Life is Rubish, kdy si ještě nekomplikovali tvůrčí proces takovými bizarními nápady, jako je třeba natáčení s klubovým producentem Fat Boy Slimem.
Nejvýraznější změnou z kvarteta rozhodně prošel frontman Damon Albarn - ze sebevědomého rozjíveného páska raných desek a rozervaného melancholika těch pozdějších vyrostl během pauzy Blur v dospělého pozorovatele mumraje globalizovaného světa, který si pod sebou blahosklonně podřezává větev. V There Are Too Many of Us zpívá o klaustrofobii a pocitu vykořenění, který spojuje atomizovaná individua vyráběná civilizací. (Píseň inspiroval vloni v prosinci incident s mužem, který v Austrálii držel rukojmí v obchodě s čokoládou.) V New World Towers nebo Lonesome Street pak bloumá megapolí (ať už je to Los Angeles nebo Hong Kong) a medituje o lásce.
Splacený dluh
Stopy starých Blur se ale dají na nové desce také najít. V ironickém pijáckém pokřiku „I'm going to the local“ z refrénu skladby Go Out zní ozvěna z prázdninové hymny Girls & Boys s podobně sarkastickým vyzněním. Rozmazaná Thought I Was a Spacemen pro změnu připomíná psychedelické období z alba 13 a skvěle definuje žánr „sci-fi folk“, jak nový materiál popsal při ohlašování desky Graham Coxon.
Na to, jak moc a jak dlouho se o plnohodnotném comebacku Blur spekulovalo, je The Magic Whip (název je hříčka, která odkazuje jak na zmrzlinu, čínský ohňostroj i politickou agendu) vlastně celkem nenápadná deska, kterou určitě nečekají platinové prodeje. A i jindy kapele velmi nakloněná ostrovní kritika v průměru častuje desku uctivými osmi z deseti. Spojit album s jedním konkrétním pocitem a inspirací z necelého týdne v čínské pobřežní megapoli se ale vyplatilo – místo překomplikovaných alb 13 a Think Tank si tady Blur hlavně užívají, že zase můžou hrát spolu nové písničky. Hitů už udělali v minulosti dost a tady nemusí absolutně nic dokazovat.
Damon Albarn má zase spousty dalších plánů - Jamie Hewlett nedávno potvrdil, že bude nová deska Gorillaz a ke slyšení prý bude i na novince hiphopových legend De La Soul a další pokračování Blur (když si odmyslíme koncerty) je tak vysoce nepravděpodobné. The Magic Whip je tak vlastně ideální labutí píseň kapely, která se rozhodla sama sobě i svým fanouškům splatit dvanáct let starý dluh spojený s rozpačitým odchodem ze scény. Kéž by všechny do krve rozhádané kapely dospěly ke stejnému šťastnému happy endu jako Blur.
Blur: The Magic Whip. Parlophone/Warner, 2015. Celkový čas: 51 min.
