Recenze: Black Sabbath podnikli výlet ke kořenům metalu

Karel Veselý
10. 6. 2013 6:21
Black Sabbath oživují těžkotonážní sound svých prvních desek
Black Sabbath v roce 2013
Black Sabbath v roce 2013 | Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Máme za sebou stěží jeho první polovinu, ale letopočet 2013 se už výrazně rýsuje jako rok velkých hudebních návratů. Po Daft Punk, Davidu Bowiem či My Bloody Valentine se fanoušci aktuálně dočkali i albového comebacku Black Sabbath.

V původní sestavě se angličtí otcové heavy metalu vrací ne po osmi, deseti ani dvaadvaceti letech (jako výše zmínění), od jejich poslední společné desky Never Say Die! uplynulo dokonce neuvěřitelných pětatřicet roků. Na novém albu nazvaném 13 se ale legendární Sabati vracejí v historii ještě mnohem hlouběji, do samotných počátků metalových dějin a úspěšně oživují těžkotonážní sound svých prvních desek ze začátku sedmdesátých let.

Black Sabbath existovali i v osmé a v části deváté dekády, ale už bez zpěváka Ozzyho Osbourna. V roce 1995 pak kapelu opustil i basák Geezer Buttler, který se s kytaristou Tomy Iommim (ten vlastní práva na jméno kapely) v letech 2006 - 2010 znovu potkal v projektu Heaven & Hell.

Nápad na nové album Black Sabbath v původní sestavě nicméně visel ve vzduchu už od pódiového comebacku na konci devadesátých let a o dva roky později se do něj zapojil i pravověrný fanoušek Sabbath - producent Rick Rubin.

Black Sabbath 13
Black Sabbath 13 | Foto: Universal Music

Trvalo ale dalších deset let, než s jeho pomocí veteráni skutečně zakopali válečnou sekeru a před rokem se konečně pustili do natáčení slibované desky. Mezitím ale ze sestavy vypadl bubeník Bill Ward, kterého ve studiu nahradil Brad Wilk, spoluzakladatel americké crossoverové skupiny Rage Against the Machine a člen Audioslave.

Jsou to právě jeho možná až zbytečně maskulinní bicí, které trochu vybočují z proklamovaného návratu ke zvuku „starých dobrých" Black Sabbath (k němuž patřil i jazzovější, minimalističtější styl Warda.) Jinak je ale všechno přesně na svém místě - když se hned v úvodních sekundách End of Beginning ozve (plno)tučný riff Iommiho kytary podkreslený Buttlerovou basou, je to jako zase znovu poprvé slyšet War Pigs, Iron Man nebo Paranoid. A když do toho všeho po chvíli „zamečí" i Ozzy, nejednomu pamětníkovi nepochybně ukápne slza.

Metalové přikázání

Než na konci sedmdesátých let nastoupila nová vlna britského heavy metalu (Iron Maiden, Judas Priest), udržoval si heavy metal svoji úzkou vazbu na blues a své kořeny v psychedelickém rocku. Pak ale klíčovou spirituální hodnotu žánru - heaviness (těžkotonážnost) zatlačila do pozadí rychlost a agresivita a metal začal mutovat do směrů, které s prvními deskami Sabbath mají společného jen velmi málo. Možná tak intenzitu a metalovou „ideologii" zjednodušeně vyjádřenou heslem „já proti zbytku světa".

Ozzy Osbourne na festivalu Lollapalooza 2012
Ozzy Osbourne na festivalu Lollapalooza 2012 | Foto: Profimédia

Těžkotonážnost zůstala důležitým elementem v pomalých odrůdách jako je třeba doom, sludge či stoner metal a v novém tisíciletí se vrátila díky dronemetalovým extremistům a inovátorům typu Sleep, Sunn O))) či Boris. I díky komerčně úspěšným kapelám jako Mastodon začali někteří metalisté objevovat svoje spirituální kořeny žánru a s nimi samozřejmě i mýtické ranné období Black Sabbath.

Není to sound, který by byl zrovna úplně „in" (to ale nebyl nikdy), těžko tedy kapelu obviňovat z nějakého kalkulu. Dost možná to bylo to jediné, na čem se rozhádaní rockeři, kteří se poslední roky častěji vídali u soudu, shodli. Přesto vyráží dech, jak dobře se kapele na 13 daří stvořit věrnou kopii sebe sama z před čtyřiceti let.

Toni Iommi
Toni Iommi | Foto: Aktuálně.cz

Natáčelo se v Iommiho birminghamském domě, tedy ve městě, kde to kdysi všechno začalo, do skladeb znovu silně pronikají vlivy třeba blues/psychedelických klasiků šedesátých let Cream a v Damaged Souls se na okamžik dokonce zjeví i foukací harmonika.

Stopáž skladeb se pohybuje v průměru mezi sedmi a osmi minutami a pečlivě se v nich buduje atmosféra zlověstné temnoty, k jejímuž vytvoření ale kapela nepotřebuje o moc víc než tradiční metalové propriety - riffy ostré jak motorová pila a dunivou basu.

Za skvělým zvukem nepochybně stojí producent Rick Rubin, který se Sabbath v původní sestavě (i s Wardem) natočil už v roce 1998 dvě nové studiové skladby přilepené k živáku Reunion. Pro jednoho z nejvlivnějších mužů současného hudebního průmyslu je dokončení desky nepochybně splněním životního snu.

Pikantní na tom je, že ačkoliv Rubin působí ve vysoké pozici v jednom z labelů Sony Music, comeback Sabbath nakonec vychází u konkurenčních Universal Music. Když dojde na návrat legend, byznys prostě musí stranou.

Zpátky na začátek

Už devítiminutový pilotní singl God Is Dead? naznačil, že Black Sabbath berou svůj návrat vážně. Skladba naštěstí vyvrátila obavy fanoušků, že Ozzyho hlas je už jen stínem jeho slavnějších let. Samozřejmě, že čtyřiašedesátiletý bouřlivák občas zní trochu unaveněji - jako třeba na druhém singlu End of Beginning, ale jeho osobitý - výstředně ďábelský - projev pořád funguje na výbornou.

Foto: Universal Music

A hlavně na desce jsou i mnohem lepší momenty než jsou oba singly - na Age of Reason vytáhl Iommi svoje nejlepší mezihry za dlouhé dekády, Zeitgeist s efektovaným Ozzyho hlasem je skvělá zdrogovaná psychedelická balada, při které si vzpomenete na Planet Caravan z alba Paranoid a Live Forever je výstavní skříní sabbathovské soundu, který je stejnou měrou nenuceně ležérní, agresivní a ještě zvláštním způsobem paranoidní a děsivý. Přesně tento recept od nich (vesměs neúspěšně) opisovaly generace metalových kapel.

V zmíněném tracku Ozzy zpívá verše jako „Zemřít je lehké, to žít je mnohem těžší" či „Prohrávám bitvu mezi ďáblem a Bohem, temnota se srocuje a dlouhá černá noc právě začíná..." (All lyrics by Geezer Butler samozřejmě) a těžko si tato slova nespojit s oparem smrti, který se nad kapelou poslední roky vznáší.

Foto: Aktuálně.cz

Nejprve v roce 2010 podlehl rakovině Ronnie James Dio, asi jediný další vokalista kapely, který se kdy vyrovnal Ozzymu. Jeho příchod v roce 1978 znovu Sabbath nakopl a posledních pět let svého života strávil s Iommim a Butlerem v Heaven & Hell.

Byla to nejspíše právě jeho smrt, která přinutila staré parťáky, aby si znovu padli do náruče. Když se ale konečně znovu sešli ve studiu, diagnostikovali lékaři u Iommiho rakovinu mízních uzlin. Ten s ní naštěstí bojuje úspěšně a tak to vypadá, že by Black Sabbath 7. prosince mohli konečně dorazit do pražské O2 Arény na odložený koncert.

Album 13 končí zvuky hromu, deště a kostelních zvonů, což jsou přesně stejné zvuky, jenž otevíraly jejich eponymní debut z února 1970. Black Sabbath se svojí „šťastnou třináctkou" dokončili kruh a vrátili se znovu na samotný začátek.

Black Sabbath: 13. CD, LP, digital, 62 min. Vydává Columbia/Universal, 2013.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy