Glosa - Nejdříve pro pořádek shrnout fakta: My Bloody Valentine, nedostižný vzor a kreativní odrazový můstek pro celou jednu generaci kytarovek se po dvaadvaceti letech přihlásili s novou deskou. Nahrávka nazvaná m b v se objevila koncem ledna na webových stránkách kapely a zájem byl tak masivní, že server několikrát zkolaboval. Web následně zaplavily desítky převážně orgasmických výlevů těch nejoddanějších.
Jak jde čas, přibývá i kritičtěji, s odstupem formulovaných názorů, ale v zásadě se příliš neliší od prvních reakcí. Jen těžko totiž popisovat tuhle nahrávku a nebýt emotivní, osobní.
S lehkou nadsázkou lze říci, že deska m b v udělala z oficiálního novinářského proudu intimně blogující fanoušky. I média, kde většinou recenzent coby reálná osoba zůstává spíše upozaděn, nyní publikují recenze, které se blíží spíše deníkovým zápiskům.
Samozřejmě že neexistuje nic jako "objektivní recenze", ale v případě téhle nahrávky se i většinou střídmí publicisté mění v osobně ich-formou se zpovídající blogery.
Strach ze zklamání
Když se podíváte na výběr z recenzí na Metacritic, v případě desky m b v se v podstatě maže způsob argumentace mezi oficiálními recenzemi anglo-amerického tisku a osobními impresemi "běžných" uživatelů.
Pro celou jednu generaci jsou My Bloody Valentine velmi osobním fenoménem. Což automaticky nezaručuje nekritické přijetí. Naopak, fanoušek My Bloody Valentine je po letech čekání a mnoha zklamání z mnohokrát posunutého termínu vydání alba tvor v podstatě velmi zranitelný.
Nahrávky My Bloody Valentine ve své živelné, niterní, strašidelně přímočaré disonanci probouzejí hnutí mysli, které vám lecjaká kapela nenabídne. Posluchač lapen v nepopsatelně lehké zasmušilosti a povznášející melancholii si musí svůj zážitek odpracovat.
Kdo skrze zprvu neuchopitelné zvukové valy prozře, povznáší se nad běžný posluchačský zážitek a také se svou kapelou navazuje mnohem intimnější vztah. Poslech My Bloody Valentine se rovná očistnému rituálu. I proto je zajímavé sledovat, co se stane, když se takto silně vyhraněná kapela po dvaadvaceti letech ticha přihlásí hlučně o slovo.
"Stejně jako pár mých známých, zpočátku jsem se bál desku vůbec poslechnout," přiznává třeba Mark Richardson na Pitchfork.
Budou My Bloody Valentine tak dobří, jak si je pamatujeme? A pokud budou dobří, bude tak proto, že jsou stejní? A nebo budou dobří proto, že se po hlavě pustí do reflexe hudebního vývoje posledních dekád? V době, kdy ustrnout je pro většinu kapel rozsudkem smrti, je velmi zajímavé sledovat, jakou reakci vyvolá deska opentlená tak jedinečnou paletou souvislostí.
Poslední dekádu stále sílící tlak na neustálý progres a změnu spoustu kapel spíše paralyzuje.
Hranice mezi tím být svůj a rozpoznatelný a reflektovat stále rychleji těkající žánrový vývoj znamená s každou novou deskou nejen najít sám sebe a ještě nalézt relevantní, pro fanoušky uspokojivé ukotvení v kontextu nejaktuálnějšího hudebního vývoje. Neopakovat se, ale ani se nepodbízet. Rozvíjet svůj styl a nasávat nekonečné proudy nových motivů, ale šikovně, aby z toho nezůstala těkavá hipsterská póza. Nelehká mantra dneška.
Deska m b v jakoby tenhle trend zcela ignorovala. Nikoliv záměrně, nikoliv na truc, nikoliv z alibistického distancu. Na to je příliš jedinečná a neopakovatelná.
Nahrávku m b v často kritika dělí do tří částí. První tři skladby jakoby navazovaly tam, kam ještě rezonuje čirý zvuk Loveless, přechází přes klidnější baladické a atmosférické kousky až po závěr, kde kapela naznačuje, jakými zvukovými zákoutími se posledních dvacet let nechávala uhranout a jak se vlastně vyvíjela.
Pro ty, kteří si libují v debatách o tom, kam a jak se vlastně kapela za dvě dekády posunula, je právě poslední trojice skladeb asi tou klíčovou.
Protože právě tahle trojice skladeb posouvá jedinečný výraz kapely do dosud neprobádaných teritorií. Už v 90. letech se kytarista a zpěvák Kevin Shields vyznával ze své lásky k junglu a drum´n´bassu a na závěr m b v pokouší právě tyto motivy a kombinuje je se snivými a impresionističtějšími polohami svého hudebního výrazu.
My Bloody Valentine zřídkakdy používají bicí jen coby rytmus odsekávající prvek, pomocné lano hlukem dezorientovanému posluchači. Bicími vždy spíše jen protkávali hlukové vlny, rytmy často tvoří jemnou texturu, která přesně zapadá do zvukových obrazců, šimrá, ponouká a znejišťuje. A v tomto smyslu je angažování (kdysi v 90. letech) nových prvků zcela jistě osvěžujícím a logickým posunem vpřed.
Jak takhle devíti skladbová deska postupuje, od konkrétnějších zvukových a rytmických motivů z počátku se dostáváme k volnému pádu turbulentním sledem abstraktních zvukových a rytmických maleb.
Nekontrolovatelný tok rozvazbených kytar
Zvuk rozvazbené kytary se rozléhá a jakoby organicky roztéká prostorem, v určitých chvílích má člověk pocit, že se ocitl uprostřed nikým nekontrolovatelného zvukového víru. Zážitek v podstatě fyzický. Disonantní hrany hlukových vln na posluchače dorážejí skoro až organicky, pocit, že už snad ani samotná kapela nemá nad konečným spletencem zvuků žádnou kontrolu, je něčím opojný. Jako by si každý mohl onou houštinou zvuků najít svou vlastní cestu. Každý nový poslech coby intimní prožitek - paradoxně - tuhle intimitu jen znásobíte tím, čím hlasitěji si desku přehrajete.
Tenhle fyzický pocit organického, fyzicky doléhajícího zvuku, který jako by žil sám o sobě, je ale vykoupen neuvěřitelně precizní a promyšlenou prací s rytmem, gradací, vrstvení motivů. A v tom spočívá genialita My Bloody Valentine - schopnost rozpoutat jakýkoliv hluk, zdánlivě se svému autorovi vymykající, stále ale pod kontrolou.
Málokterá kapela o sobě může říct, že jeden bez ironie z nejsilnějších zážitků, které svému posluchači poskytne, je první vteřina ticha poté, co skladba dozní. Tehdy to celé posluchači dojde, rozvazbené vlny, melodické motivy, rytmické chuchvalce, to vše ještě chvíli tepe myslí a na vašem obličeji se rozprostře úlevný úsměv toho, kdo pochopil. Ostatně sám Shields tvrdí, že m b v chtěl pojmout více impresionisticky. "Aby to celé dalo smysl až na konci, jako celek."
V tomto kontextu zůstávají více či méně trefné bonmoty a postřehy o tom, jak, kam a kudy a proč se Shields a jeho kapela za tu dlouhou dobu dostali a kam míří dál, spíše takovým komunitním fanouškovským koloritem. Asi jako debatovat druhý den o již skončeném fotbalovém zápase.
Zatímco u většiny kapel by byla mezera dvou dekád mezi vydáním dvou desek tím stěžejním, co by určovalo způsob přijetí nové nahrávky, m b v se z téhle smyčky svou jedinečností šikovně vyvlékli. U m b v je v podstatě jedno, kdy tahle deska vyšla. Zapůsobila by stejně před deseti lety i za pět let.
Niternost téhle nahrávky ze sebe dokázala setřást časovou determinaci, kontext v tomto úhlu pohledu není ani zdaleka tak podstatný jako pro nahrávky jiných kapel. Valentine dokázali přerůst klasické schéma vnímání časové posloupnosti diskografie. Co kdy kde a jak na co po jaké době navazuje je zcela irelevantní.
A všechny debaty a rozbory toho, v čem, jak a proč se liší nebo neliší, navazuje nebo popírá dvaadvacet let starého předchůdce, jsou milým intelektuálním cvičením, třešínkou na dortu. Faktem ale zůstává, že My Bloody Valentine neokecáte. Je třeba je prožít.
My Bloody Valentine jsou něco jako klíčníci k jedinečnému prostoru, do kterého se bez nich nikdo nedostane. Takže podstatné není to, kdy a za jakých okolností album vyšlo, ale to, že klíč pořád pasuje.
