reklama
 
 

Recenze: Koncert The Cure v Praze byl ponurý i vřelý zároveň. Fanoušci si přišli na své

23. 10. 2016
Čtvrt století od své české premiéry přijeli The Cure do O2 areny podělit se o své chmury. Přes množství hitů a tedy vstřícný krok fanouškům „začátečníkům“ si vystoupení zachovalo onen tíživý a ponurý nádech. Tak, jak to mají skalní příznivci rádi.
Doporučujeme

The Cure jsou kapelou pro trpělivé. V prvních desíti letech existence krmili gramofony svých příznivců novým materiálem téměř každý rok. Postupně se intervaly začaly natahovat a v této chvíli se na nové album čeká osm let, přičemž se nezdá, že by se na tom mělo v nejbližší době cokoliv změnit.

Podobnou zkouškou trpělivosti a v jistém smyslu oddanosti jsou stále i jejich vystoupení.

V kontrastu s poměrně střídmou pódiovou produkcí koncertů The Cure je totiž jejich délka. Robertu Smithovi táhne na šedesát, přesto na pódiu obvykle tráví kolem tří hodin a k této více než velkorysé délce se přiblížila i jejich letošní show v Česku. Nejde však o potměšilou zlomyslnost stárnoucího mrzouta, ani o egoistickou potřebu exhibice jako o velkorysou snahu tvůrců představit své dílo ve všech podstatných odstínech.

Stejně jako velká většina desek z početné diskografie kapely dává smysl až jako celek, (přičemž v minulosti často šlo i o více než sedmdesátiminutovou nálož), k pochopení geniality The Cure v celé její šířce je třeba nadstandardní prostor. Je tomu tak proto, že mezi veselou rádiovou odrhovačkou Friday I’m In Love na jedné straně spektra a hymnou všech temných duší One Hundred Years je zkrátka až přespříliš nálad a poloh.

Robert Smith se vždy rád lišil. Jako dítě si liboval v roli outsidera, ve dvaadvaceti objevil kouzlo rtěnky a postupem let se jeho podivínství dále umocňovalo. Rys nepředvídatelnosti mu svým způsobem vydržel dodnes, přinejmenším ve formě koncertního setlistu, který se – oproti běžným zvyklostem – před každým koncertem obměňuje.

Stejně netradičně působily dvě obrazovky na krajích pódia, které po celou dobu přenášely obraz ze dvou statických kamer na krajích pódia, konkrétně nohy basáka Simona Gallupa a kytaristy Reevese Gabrelseho. A když je řeč o Gallupovi, nelze nezmínit, že O2 arena (snad s výjimkou nedávného koncertu Red Hot Chili Peppers) už dlouho neslyšela natolik výraznou a smyslnou baskytaru.

Na rozdíl od posledního koncertu v Česku nevynechali The Cure zmíněný hit Friday I’m In Love. Osobní averzi kapely k téhle skladbě, jež je v devadesátých letech na stříbrném podnose naservírovala masovému publiku, však byla víc než patrná kvůli odfláknutému podání. Jeden ze dvou vrcholů večera tak měl lehkou pachuť nucenosti.

Skalní fanoušci se však hudební nirvány dočkali už mnohem dříve v podobě čtvrt století staré skladby A Forrest, jež svým drásavě vygradovaným závěrem připomněla někdejší niternost a až hypnotickou vášeň. Škoda, že takto intenzivních momentů nenabídlo vystoupení víc. Za to hitů zaznělo pochopitelně dostatek: Lullaby, Lovesong, Just Like Heaven a jako tři závěrečné položky setlistu Boys Don‘t Cry, Close to Me a Why Can't I Be You?.

Zádumčivý, introvertní, ponurý, ale zároveň vřelý; takový byl v pořadí šestý koncert The Cure u nás. Tedy přesně takový, jaký si ho fanoušci představovali.

Hodnocení: 80 %

autor: Petr Adámek

Pokračujte dál

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama