Nevděčné role předskokana se chopilo ženské duo Deap Vally, rovněž z Kalifornie. Jen se dvěma nástroji, kytarou a bicími, vytvořilo tolik hudby, k jaké jsou jindy potřeba čtyři lidé. Konceptem připomínalo dvojici The White Stripes, hudebně a vizuálně jej však více ovlivnila hendrixovská rocková psychedelie říznutá blues. Vydalo ze sebe maximum a sklidilo nevšední ohlas, i když jeho set mohl být kratší než pětačtyřicet minut.
Dojem z koncertu Red Hot Chili Peppers byl velmi dobrý. Třem letitým členům kapely je již přes padesát a na kytarovém postu funguje sedm let téměř o dvě dekády mladší Josh Klinghoffer. Ač se charismatem a talentem svému předchůdci Frusciantemu nevyrovná, starší písničky díky němu získávají svěží nádech a duch skupiny díky němu nestárne tak rychle.
Čtveřice navíc ví, jak vytvořit ten správný „tlak“ a zajistit strhující show. Problémem akorát je, že přes deset let staré desky Californication, By the Way a Stadium Arcadium se jim dosud nepodařilo překonat. Ale co naplat, když na koncertech mají dodnes největší ohlas?
Kromě osvědčených hitů jako Can't Stop, Parallel Universe, Snow (Hey Oh), By the Way nebo dokonce Scar Tissue a Californication občas sáhnou i k desce Blood Sugar Sex Magik. Suck My Kiss přišla hned v úvodu, zatímco Give It Away dvouhodinový koncert zakončila.
Cokoli novějšího se setká s reakcí znatelně chladnější, a to i přes to, že každý dostal ke vstupence novou desku The Getaway – mimochodem dobrý způsob, jak si zajistit alespoň nějakou reakci na nejnovější přírůstky v repertoáru. Množství invence lze ale těžko ovlivnit, a tak by nebylo férové její nedostatek jen tak odsoudit.
Papričky byly zkrátka generační záležitost, ale vzpouzejí se tomu a to je sympatické. Mají ambice nový repertoár prosadit a klidně ho zařadí i mezi přídavky. Vědí ale, že koncert by s ním dostatečně rychle „nenakopli“.
Čtveřici vždy předcházela pověst uznávané koncertní kapely a potvrdilo se, že si ji zasluhuje i dnes. Pěvecká forma Anthonyho Kiedise, dříve notoricky známá falešnou intonací, dokonce doznala zlepšení. Na stará kolena si zřejmě konečně našel čas na pravidelné lekce zpěvu, i když ve stavu, kdy by s nimi mohl přestat, ale zatím není.
Red Hoti jsou naštěstí rovnocenná kapela. Kiedisovu neschopnost komunikace s publikem kompenzuje hyperaktivní basista Flea, i když ne všechny jeho vtípky publikum přijalo. Nemá se co divit, když pomluví český guláš... Již zmíněný kytarista Klinghoffer je trochu nevýrazný, k čemuž i přispívají vlasy ustavičně halící jeho obličej a dělající z něj téměř anonymní figurínu. Známé party si ale neváhá hrát po svém. Kapelu doplňuje vtipálek Chad Smith za bicími a opakovaně také tři další doprovodní muzikanti.
Hlavní devízou Red Hot Chili Peppers je spontánní projev, nasazení a neutuchající chuť hrát, kterou neztratili ani přes komerční úspěchy, stovky odehraných koncertů a definitivně ukončené drogové návyky. Jsou kapela, která se již léta vyvíjí, snaží se překročit vlastní stín a nesmírně se u toho baví. A takových dnes již moc není.
