Berlín - Solitér Beck "Každé moje album zní jinak" Hansen se chystá za pár dní znovu zasáhnout. Nové album Modern Guilt vyjde 7. července a po letech tápání má opět atributy události. Zahrál z něj i na koncertě v berlínské Columbiahalle.
Poslední dobou se Beck trochu hledal, deska The Information z roku 2006 určitě není špatná, ovšem není ani vrcholem jeho tvorby. Kolem nového alba se ale dějí věci. Na producentskou židli totiž usedl studiový koumal Danger Mouse, hned ve dvou věcech účinkuje populární písničkářka Cat Power a v kreditech prý najdeme také Jamieho Lidella.
V posledních letech nebylo úplně jasné, pro koho blonďatý oblíbenec kritiky hraje. Z college rádií dávno vyrostl a megastar asi nikdy nebude. Jisté hledání bylo cítit i z berlínského koncertu.
Beck - Modern Guilt Promo
Když vynecháme k uzoufání hloupou předkapelu Laid a následnou víc než hodinovou pauzu, našly se i další nedostatky. Skvělá pětičlenná kapela si to evidentně užívala, ale bylo jasně cítit, že jde o teprve druhou zastávku turné.
| Čtěte také: Gnarls Barkley zlobí fanoušky. Pozpátku Jak Beck vyskočil z rozjetého vlaku |
Celou show odstartoval Devil's Haircut z Odelay, Loser přišel na řadu hned jako čtvrtá věc, vůbec se hodně vzpomínalo. Na Odelay došlo několikrát, z debutu zahrál Beck hned tři věci a samostatný blok se našel také pro poklidné dumky z desek Sea Change a Mutations.
Z nového alba toho až zaznělo překvapivě málo. Singlová Chemtrails nechyběla stejně jako Orphans, kromě nich hrál ještě další dvě písně z desítky nových skladeb. Aspoň podle nich lze soudit, že úplně radikální změnu stylu Beck nechystá. Něco se ale přeci jen změnilo.
Modern Guilt má mít pouhých třicet minut; žádné otálení a rychle na věc. A přesně tak vypadal koncert. Staré známé hity - až člověka překvapí, kolik jich vlastně tenhle skromný chlapík má - jely jeden za druhým, bez zdržování. Během hlavního bloku stihl Beck s kapelou hned jedenadvacet písní.
Zvukově šlo o docela ostrou psychedelii s názvuky futuristického funku, občas dokonce hard rocku. Po dřív oblíbeném hip hopu nezůstalo ani památky; snad kromě zmíněného Losera a také Where It's At, které sklidily největší aplaus.
Ale Beckovi to nejspíš bylo fuk; vůbec to vypadalo, že ho vlastně moc nezajímá, co se děje v hledišti. Hrál soustředěně, téměř celý večer s kytarou. Minimální komunikace s publikem, do doznívajících tónů se hned odpočítala nová skladba pro dva a půl tisíce věrných (zdaleka nebylo vyprodáno).
Starší věci zazněly v pozměněných aranžích, všechna zvuková dobrodružství se umravnila a díky tomu bylo jasně vidět, jak povedené melodie Beck umí.
Za těch zhruba patnáct let si osahal hodně stylů a vypadá to, že si mnohé ujasnil. Píseň je to hlavní a psychedelické kudrlinky lze čechrat jen tak dlouho, aby to nebylo na její úkor. Mohlo by dojít k přetížení efekty, čímž byl Beck vyhlášený ve svých začátcích.
Jak lze soudit podle písní z koncertu a ukázek ze zpěvákova MySpace profilu, sympatický přístup aplikuje i nová deska. Stejnou cestou si ostatně prošel její producent Danger Mouse.
Nové album jeho Gnarls Barkley - na rozdíl od debutu - vypadá na první pohled jako velké klidné jezero; ovšem pod zčeřenou hladinou je nesmírná hloubka a temná zákoutí.
Beckovi se tak daří další vychytralost. V obnoveném a neutuchajícím trendu písničkářů - s jejichž stylistikou a zvukem koketoval na Sea Change - si na klasickou folkovinu si pozval producenta elektroniky a spolu se napojili se na aktuální post-žánrovou hudbu generace, která bezostyšně splácá do popových songů, co se jí zlíbí.
Bylo by ale chybou se domnívat, že Beck rezignoval na výboje. Jen už to nedává na první, ale přistupuje k experimentům daleko uvážlivěji, byť naoko to vypadá jednoduše.
