Paul McCartney, Black Sabbath, Robert Plant nebo Tom Jones. Co jméno, to mezník ve vývoji rockové a populární hudby. Nabízí se logická otázka, zda dotyční nejedou tak trochu ze setrvačnosti a netěží ze slávy let minulých? Stojí jejich vystoupení za návštěvu?
První a celkem neprůstřelný argument, který vytane na mysli, je kladná odpověď už z důvodu, že bez výjimky všichni interpreti byli na vrcholu slávy v době, kdy u nás panoval bolševik a šance vidět výše zmiňované hvězdy byla nulová. Zkrátka, od roku 1989 v tomto směru doháníme (dodejme, že agilně), co jsme dřív nemohli, a ve srovnání se západním trhem je u nás koncertní nabídka pro starší a pokročilé skutečně trochu zahuštěnější.
Dále dodejme, že všichni interpreti jsou stále studiově aktivní a i přes vysoký věk a úctyhodnou řadu desek za sebou stále dokážou skládat zajímavé kousky, na kterých můžou bezpečně stavět část koncertního setu. Platí to především pro Paula McCartneyho a Roberta Planta, jejichž poslední studiovky jsou dechberoucí záležitosti protkané tvůrčí suverenitou, svobodou a sehranou týmovou prací jedinečných muzikantů, kteří nedělají jen doprovod.
A protože společně hrají i naživo, bude radost sledovat tu studiovou uvolněnou preciznost překlopenou do živé podoby. McCartney se svými současnými parťáky dokonce hraje déle než s The Beatles.
Kapitola sama pro sebe je pak vystoupení Black Sabbath na konci června. Skupina, díky které vznikl metal, jede své rozlučkové turné ve velkém stylu. Po mnoha letech tahání, hádání a kalkulovaného spojenectví se totiž konečně dala dohromady původní sestava a poslední studiovka 13 je čirá „sabatovská“ esence jako za starých časů. Jestli má nějak vypadat comebackové album, tak takhle.
Škoda, že tři roky po jeho vydání se rozhodla kapela pro definitivní konec a rozlučkové turné už jede bez zakládajícího člena, bubeníka Billa Warda, který odešel kvůli zdravotním problémům. Smutný to důkaz, že ani ty největší rockové hvězdy tělu neporučí.
Za pozornost stojí také aktuální tvorba Paula Simona a Eltona Johna. Známý folkař desku Stranger to Stranger vydal před pár dny a jde o nádhernou, křišťálově čistou práci. Zároveň na ní hodně experimentuje jak s instrumenty patřícími do muzejních sbírek, tak s elektronickou polohou od samplů až po produkci. Kdo by to od čtyřiasedmdesátiletého songwritera čekal?
Elton John se zase na prahu sedmesátky rozhodl vrátit ke svým kořenům a vydal svižné album, které je oslavou života a rock'n'rollu. Jestli někdo z výše zmiňované party slibuje roztančený koncert plný euforie, tak právě tento excentrický gentleman.
Rozporuplnou cestou se vydal Rod Stewart. Na posledních nahrávkách se stylizuje do role empatického vypravěče, který za doprovodu folku s prvky lidové hudby pronáší spíše fádní příběhy o hledání domova a dívkách čekajících na své milé nasazené ve válce. Na koncertech však nový repertoár moc nenasazuje a jde na jistotu starých hitů, což je v kontextu mírné unylosti poslední desky dobrá zpráva.
Smutným hrdinou je ovšem Tom Jones. Tygr z Walesu neztratil nic ze svého charismatu ani fantastického hlasu, ale tvůrčí zápal ztratil bezpochyby. Poslední autorské album, které víceméně zapadlo, vydal před sedmi lety, od té doby už nahrával jenom přezpívané písně. Vzhledem k tomu, že se jeho aktuální (a dodejme, že nijak dlouhý) koncertní program skládá právě z coverů a pár hitů, které prostě nemůžou nezaznít, připomíná Tom Jones v roce 2016 spíše unaveného barda vystupujícího z povinnosti.
Ranou na solar i tomu zbytku možného zájmu je skutečnost, že Jones nevystoupí samostatně, ale v rámci Benátské noci. Což je festival, který se z jedné z nejsledovanějších akcí v zemi změnil v posledních letech v zakonzervovanou přehlídku regionálního poprocku.
Tom Jones tak zůstává jedinou spornou výjimkou blížící se koncertní sezóny veteránů. Že ostatní vystoupení budou stát za to, o tom se dá stěží pochybovat.
