Recenze - Pětadvacáté opakování "českého Woodstocku", odehrávající se na posvátné červené půdě trutnovského Bojiště, se neslo ve znamení žánrové pestrosti, vzpomínek na Václava Havla a Ivana Martina Jirouse i občanské solidarity s odsouzenými punkerkami ze skupiny Pussy Riot.
Fuck Police Brutality i milostné písně
Čtvrteční program otevřela po ekumenické bohoslužbě, již sloužil undergroundový kněz Ladislav Heryán, brněnská kapela Čankišou, jež měla v neděli festival i zakončovat. Po nich se v undergroundovém stanu, pojmenovaném po Ivanu Martinu Jirousovi, představila americká formace The Flying Eyes, která na stejném místě zaznamenala před dvěma lety velký úspěch. Opět se vzýval duch šedesátých let, Jima Morrisona, Grateful Dead a acidového psychedelického rocku hippie generace.
Jejich vystoupení se částečně překrývalo s pokračováním programu na hlavním pódiu. Zde se zprvu zdálo, že křehký charakter písní syna slavného otce Adama Cohena zanikne v atmosféře bouřlivého vítání všech těch, kteří se po roce zas rádi potkávají na půdě trutnovského amfiteátru.
Devětatřicetiletý kanadský písničkář si ale velmi záhy získal i jejich pozornost milostnými písněmi, pojmenovanými podle jmen jeho bývalých lásek. A když si jen v akustickém triu vystřihl coververzi skladby So Long, Marianne z debutové desky svého otce z roku 1967, jen málokomu v té chvíli nemohl nepřipomenout právě Leonarda Cohena v jeho folkových začátcích.
Jednou z velkých předností trutnovského festivalu je kontrastní dramaturgie, která díky tolerantnímu přístupu publika umožňuje vedle sebe a často po sobě přijímat interprety z úplně odlišných žánrových krajin. Po Adamu Cohenovi se tak na hlavní stage vřítila pittsburghská skupina Anti-Flag. Ta přes hustou dešťovou přeháňku přiměla svým melodickým punkem zaplněný kotel k prvním divokým tanečním kreacím.
Těmi se nakonec nechali strhnout i samotní členové kapely ve chvíli, kdy se bubeník Pat Thetic i se svým nástrojem poroučel skokem z pódia mezi diváky, kteří ho nadšeně pohltili. Anti-Flag během svého hodinového setu dokázali, že nejsou žádnou neškodnou kinder-punkovou kapelou, ale někým, kdo se ve svých textech ostře vymezuje proti politické korupci, rasismu a policejní brutalitě (Fuck Police Brutality).
Modlitby kněží i pro Martu Trutnov odlišují
Pokud se první den nesl ve znamení přátelského vítání po roce, ten druhý měl výrazně duchovní a často velmi dojemný charakter.
Tento ráz předznamenalo už popolední vystoupení souboru The Tap Tap na hlavní stagi. Trutnovské premiéry se těleso, složené ze zdravotně postižených umělců z Jedličkova ústavu, nezaleklo a přihlížející si hned zkraje získalo svým humorem.
Konferenciér Ladislav Angelovič svou úlohu odváděl asi stokrát lépe než všechny vysloužilé televizní rosničky a aktérky lechtivých videí, jež můžeme dnes vídat jako moderátorky, a zval obecenstvo na chystanou happeningovou akci Koncert proti konci světa, reagující na zlověstnou předpověď mayského kalendáře.
Soubor pod vedením kapelníka Šimona Ornesta přišel se zdařilými úpravami skladeb Trabandu (Černej pasažér), Visacího zámku (Známka punku), Monkey Business (My Friends), které v jejich bohatém perkusivním aranžmá v mnohém předčily originály. Takže pokud konec světa, tak jedině s The Tap Tap, hrajícími podobně jako orchestr na Titanicu do posledního momentu celosvětové zkázy.
Angelovičova výzva k rasové toleranci, jež uvedla předělávku Michaela Jacksona (Black or White) v podání Tap Tapu, se při následné bohoslužbě za náčelníka Václava Havla, gurua Martina Jirouse, leadera Plastiků Mejlu Hlavsu a další zemřelé indiánské bratry a sestry, proměnila v důstojnou, působivou a dojemnou připomínku nejen jich, ale všech trpících na tomto světě.
Pražský světící biskup Václav Malý pod širým nebem při liturgickém obřadu vyzvedl význam svých spolubojovníků z disentu, ale nezapomněl ani na oběti různých současných probíhajících válek a katastrof a vězněná děvčata (jak je nazýval) z ruské punkové formace Pussy Riot. Ta si právě v pátek vyslechla svůj rozsudek, jímž putinovské Rusko opět ukázalo, jak je na tom s proklamovanou svobodou veřejných projevů.
Společná mše, již Václav Malý sloužil se salesiánským knězem Ladislavem Heryánem, evangelickým studentským farářem Josefem Bartoškem a písničkářem a knězem Církve československé husitské Jurajem Dovalou, působila ve společenské atmosféře vznětlivých diskusí o navracení církevního majetku, jako balzám na duši. Žádná primitivní billboardová kampaň sociální demokracie, útočící skrze obraz chtivého preláta, natahujícího se po měšci státních peněz, na ty nejnižší pudy, ale slova o významu lidí statečných v každém režimu a jejich následováníhodném příkladu pro každého z nás.
Když tyto slova po svatém přijímání doplnila písničkářka a Magorova partnerka Dáša Vokatá skladbami Půjdu za tebou a novinkovou Václav Havel, asi i ten, kdo se v Trutnově ocitnul poprvé, pochopil, v čem tkví výjimečnost tohoto setkání. Že to není jen o hudbě, mejdanu do ranních hodin a hezkých holkách, ale i o pocitu kmenového spiklenectví těch, pro něž nejsou hodnoty jako lidská práva a boj za ně něčím pod jejich rozlišovací úrovní vnímání.
Tichým osobním přihlášením k jistým hodnotám či lidem se tady vzdává na jedné straně úcta těm, kteří si to zaslouží, a na druhé straně se posílá vzkaz i těm, kteří skrze své jednání ztělesňují hodnoty zcela odlišné. Ať už jde o toho sebevzhlíživého pána na známce, kterému věnoval píseň Vlasta Třešňák, nebo kágébáka z Kremlu, jemuž byl určen sobotní les zdvižených prstů rukou ve tvaru V na podporu uvězněných Pussy Riot.
Páteční program po mši pokračoval vystoupením spolehlivých festivalových taháků jako je Garage, Visací zámek nebo Vltava. Pro mne jako návštěvníka i jiných festivalů, kde hrají, bylo ale zajímavější dění na druhé scéně a v undergroundovém stanu. Zde zaujala písničkářka a herečka z divadla Ypsilon Jana Šteflíčková. Především svými hravými texty, plnými slovních hříček, které dávají situacím, odpozorovaným z běžného života, punc neopakovatelného. Její netradiční hra na kytaru a lehké žánrové otírání se o přihrádky s nápisy folk, šanson, blues nebo jazz, aniž by ani do jedné chtěla zapadnout, z ní pro mě činí jeden z festivalových objevů, který budu se zájmem i nadále sledovat.
O půl desáté večer se pak zcela zaplnila ústřední scéna na Bojišti a vytvořila velmi vřelé přijetí hlavní hvězdě večera. Zpěvačce Martě Kubišové, která zde s kapelou Petra Maláska repertoárově vsadila na písně z desky Songy a balady, jednoho z klenotů domácí populární hudby.
Publikum, v němž převažovaly především mladší ročníky, k mému překvapení zpívalo písně s paní Martou, která musela z jeho reakce cítit jistě velkou satisfakci za těch dlouhých dvacet let, co nesměla vystupovat. Kubišová je spolu s Plastic People, Třešňákem nebo Hutkou ztělesněním festivalové návaznosti na ideje Charty 77, jíž byla signatářkou. Přihlížející i s tímto vědomím ocenili nadšeně její blok, který v podobě přídavku Hey Jude ještě snad pět minut po skončení jejího koncertu dozníval v refrénové ozvěně zpívané diváky.
Belgičtí dEUS jako jedna z největších zahraničních hvězd předvedli, proč jsou považováni za špičku mezi evropskými alternativně rockovými seskupeními. V jejich tvorbě se snoubí písničkářská tradice Leonarda Cohena či Toma Waitse s hutnými kytarovými plochami a sonickými pasážemi jak od Smashing Pumpkins nebo Sonic Youth. Jejich velkou předností je cit pro melodii a písničkovou formu, která pod všemi těmi zvukovými vrstvami vždy prosvítá.
Folk vedle velvetovské temnoty
Sobotní a pro mě poslední festivalový den byl programově asi nejvýživnější a nesl se ve znamení dvou výrazných programových linií. Tu první ztělesňovali písničkáři, sdružení v Šafránu. Vladimír Veit, Dagmar Andrtová-Voňková, Vlasta Třešňák i Jaroslav Hutka, v neděli se k nim připojil Vladimír Merta.
Vlasta Třešňák je každoročním hostem, zato Jaroslav Hutka zde vystoupil poprvé. Publikum, znavené horkým odpoledním počasím jeho vystoupení přihlíželo se zájmem, i když nebylo příliš ochotno refrénovitě odpovídat na jeho texty. Zpěvák to správně vycítil a na místo těch nejznámějších pecek zařadil blok písní, dotýkajících se naší minulosti. Padesátých let a komunistických kriminálů v nich. Teprve na závěr zařadil Náměšť a Havlíčku, Havle jako takřka povinný příspěvek k osobě, jíž je festival zasvěcen.
Druhou dramaturgickou linií, jež se vinula sobotním večerem, byla ta velvetovská. Nejprve se na hlavním pódiu objevili Plastic People of the Universe, jejichž aktuální repertoár nemá problém obstát i v porovnání s tím ze známých samizdatových edic. Totéž se ale nedá bohužel říct o zpěvu či výrazu jednotlivých aktérů těchto skladeb. Mejla Hlavsa byl zkrátka v tomto ohledu nenahraditelný, čehož jsou si myslím vědomi i pánové Janíček, Brabenec nebo Joe Karafiát, kteří jeho party převzali.
Vystoupení Plastiků bylo z obou stran rámováno focením trutnovského kotle před pódiem, který vyjádřil spolu s vystupujícími umělci (Tomáš Hanák, Eva Pilarová, Jiří Lábus, Vratislav Brabenec, Dáša Vokatá nebo Břetislav Rychlík) podporu uvězněným ruským punkerkám z Pussy Riot.
Rozvinutí transparentu, požadujícího jejich propuštění, se zúčastnil i další velký hvězdný host a jeden ze dvou hlavních protagonistů kapely The Velvet Underground John Cale. Tento sedmdesátiletý umělec, obklopený o mnoho generací mladšími výbornými muzikanty, nabídl průřez svou sólovou tvorbou i ukázky z alba Shifty Adventures in Nokia Wood, jež by mělo vyjít v říjnu. Nezapomněl ani na svou sametovou minulost, když zahrál I'm Waiting For My Man od Velvetů.
Ovládl přitom jak elektronické klávesy, tak kytaru a ukázal, kde novovlnní umělci čerpali inspiraci pro svou tvorbu. O co méně komunikoval s publikem, o to naléhavěji a vřeleji zněl jeho zpěv. S violou a klasickým klavírem by to možná bylo ještě působivější, ale i tak si vystoupení Johna Calea vydobylo pozici jednoho z absolutních festivalových vrcholů.
Devadesátiminutový vrchol
Srovnávat jeho spíše komorní ladění s bombastickou show, kterou předvedla americká nu-metalová formace Korn, je takřka nemožné. Je ale fakt, že po spíše líném dni, jehož charakter ovlivňovalo vysilující horké počasí, bylo vystoupení kalifornských Korn přesně tím, co natěšené publikum přivedlo do varu.
K prasknutí narvané Bojiště, kde bylo ještě mnohem víc lidí než na Martě Kubišové, reagovalo živě už od úvodního intra. Ostré kytarové riffy se proplétaly s bicími a jistým pěveckým výkonem Jonathana Davise do podoby energické megashow, již umocňovala použitá světelná technika.
Pecky z prvních dvou alb Divine, Predictable nebo No Place to Hide se střídaly s těmi z poslední studiovky The Path of Totality z prosince 2011, na níž kapela spolupracovala s dubstepovým producentem Skrillexem. Krakonošovi se nadzvedávaly pokličky na kamnech a sojka bonzačka ani nestačila počítat ten les rukou, jež odměňoval každou ze skladeb devadesátiminutového setu bouřlivým aplausem. Snad největší sklidila coververze slavné Another Brick in the Wall od Pink Floyd.
Korn na sebe vzali podobnou úlohu jako v minulých ročnících Faith no More, Sepultura, Soulfly, Motörhead, Sucidal Tendencies či Fear Factory a ukázali, že tvrdá muzika má v Trutnově stejně vážené místo jako jiné hudební žánry. Ať už jde o punk (Znouzectnost, Totální nasazení, N.V.Ú), reggae a ska (Švihadlo, Jamajčan Barrington Levy, Sto zvířat), blues (ZVA 12-28), folk (Jiří Schmitzer) nebo současné i pamětnické undergroundové seskupení (Umělá hmota, Hever and Vazelína, J. H. Krchovský a jeho Krch-off Band).
Kudy dál, pane Věchete?
Žánrovou bezbřehostí se ale v současnosti zaštiťuje už skoro každý festival a pořadatelé a dramaturgové trutnovského setkání by do budoucna měli přemýšlet, kudy se dál vyvíjet. A zda stačí spoléhat se na stále stejná jména z domácí scény z odlišných hudebních světů (pro příklad Melody Makers vs. Visací zámek), jejichž samotná přítomnost vedle sebe už nebudí takové překvapení jako před léty, ale naopak stává se normou.
Originalita vystoupení elektronické formace Kazety v undergroundovém stanu mě přivedla k myšlence, proč v Trutnově, který se holedbá svými undergroundovými a alternativními kořeny, absentují současné špičky domácí nebo slovenské alternativy typu Floexe, WWW, Bonuse, Midi Lidi nebo Longital, jež sbírají různá žánrová a kritická ocenění.
Z hlediska objevnosti byl z tohoto pohledu pro mě letos mnohem přínosnější boskovický festival nebo Beseda u Bigbítu ve slováckém Tasově, což se mi vzhledem k jejich velikosti oproti Trutnovu zdá jako trochu nepoměr. Čím se naopak Trutnov může pyšnit a odlišuje se tím od ostatních letních klání, je jeho duchovní a angažovaný ráz. Ten se projevuje občanskou solidaritou s vězněnými punkerkami i bohoslužbami pod širým nebem za náčelníka a gurua, kteří odešli do věčných lovišť, ale v myslích, historkách a vzpomínkách jsou stále přítomní a živí.
Bál jsem se malinko, že mše nebudou mít tak důstojný charakter, jak by si zasloužily, ale zklidnění publika během kázání Václava Malého mě příjemně překvapilo. I to je vizitka trutnovského festivalu, proti níž pak působí tak nepatřičně a jako z jiné doby vyjádření trutnovského starosty Ivana Adamce k nevhodnosti místa předání čestného občanství města Trutnova Václavu Havlovi, jež zesměšňovaly nápisy na zádech triček, které bylo možné v areálu zakoupit.
Pane starosto, Trutnov opravdu není o opileckém bouchání do popelnic a nahém pobíhajícím Magorovi. Nebojte, ten už vás bude strašit jen z undergroundového nebe, kam mu bylo letos vysláno množství pozdravných vzkazů. Stejně jako náčelníkovi, který bude se svým shovívavým úsměvem sledovat dění kolem případného přesunu festivalu na jiné místo, až se bagry bílých tváří opravdu pořádně zaboří do pozemků kolem areálu Bojiště.
