Recenze - Kanadské indierockové modly Arcade Fire odešly na začátku roku ze sezony výročních cen ověnčeny Grammy (nejlepší deska), Brit Awards (nejlepší zahraniční kapela i deska) i kanadskou Juno (hned čtyři vítězství). Čtvrt roku poté už nejspíše nikdo netwittuje Who is The Suburbs? Jsou ale montrealští revolucionáři největší rocková kapela současnosti?
Arcade Fire u nás nikdy nekoncertovali. V letošním evropském turné dlouho bylo nadějné čtyřdenní okénko mezi Rakouskem a Beneluxem, ale nakonec ho zaplnil koncert ve Varšavě. Nejblíže Česku byli tento týden v rakouském Wiesenu.
Městečko „jahod a jazzu" - jak hrdě oznamují u silnice - je asi hodinu na jih za Vídní, jen o trochu dál je to odtud do Bratislavy. Místní hudební svatostánek má za sebou dlouhou historii jazzových dýchánků - ale jeho současná dramaturgie se na žánry neohlíží, a tak se na pódium dostali i Arcade Fire. Mimochodem jejich frontman Win Butler si hned na začátku zavzpomínal, jak do Wiesenu cestoval při svém prvním výletu do Evropy na koncert The Cure a jak při stopování na dálnici skončil v policejním autě.
Vzácná intimita
Příjemný areál v údolíčku je obklopený hustým lesem. Polovina je zastřešená; druhá, vzdálenější část v mírném travnatém kopečku umožňuje pohodlně sledovat dění na pódiu. Protože areál pojme jen osm tisíc návštěvníků, byl třetí rakouský koncert Arcade Fire (v letech 2005 a 2007 hráli ve Vídni) už dlouho dopředu vyprodán. Smůla pro ty, kteří si nestihli koupit lístky, štěstí pro ostatní - takhle intimní kontakt s kapelou, která obyčejně plní trojnásobné areály, je při jejich aktuální slávě hodně vzácný.
Ještě než montrealská osmička napochodovala na pódiu, představili se publiku jejich krajani The Weakerthans. Služebně jsou o pár let starší a na začátku tisíciletí předznamenali kanadskou indie vlnu, aby se před jejím vypuknutím rozpadli. Jejich příjemný indie-rock nenudil, což se nedá říct o švédsko-argentinském písničkáři José Gonzálezovi, který nastoupil po nich.
V Čechách svoje unylé uspávací serenády se španělkou předvedl před třemi lety, teď se už naštěstí více věnuje své skupině Junip. Samozřejmě, že musel zahrát svůj reklamní hit Heartbeats, který ale není tak úplně jeho - stejně jako jediná trochu energičtější skladba Teardrop, kterou publikum z dřímoty probudil na závěr.
Arcade Fire jezdí v Evropě hlavně festivaly a předskokany k nim vždy lepí sami pořadatelé. Gonzales byl skvělá volba - pokud snad chtěli vytvořit kontrast mezi mrtvolnou nudou a tím, co mělo přijít .
Když minula devátá a nic se nedělo, začalo pár nespokojenců pískat. Arcade Fire se ale na pódiu objevili až o půl hodiny později, se stmíváním. Úvod obstaral falešný filmový týdeník s reklamou na jejich a Spike Jonzeho film Scenes from the Suburbs, jenž vychází na konci června společně s deluxe verzí alba The Suburbs.
A pak těžko mohlo přijít něco jiného než energická Ready To Start, při které se pódium zalilo do ruda. Barevné proměny jednotlivých skladeb však byly decentní, stejně jako minimalistická projekce za zády kapely. Písničky Arcade Fire speciální humbuk nepotřebují.
Plachý vůdce revoluce
První polovina koncertu byla ještě maličko utlumená - Keep the Car Running, Haiti ani Modern Man nejsou vyloženě stadiónové vypalovačky. A majestátní No Cars Go - nejstarší položka z jejich diskografie natočená pro bezejmenné debutové EPčko a pak znovu pro druhou desku Neon Bible - možná přišla až příliš brzy.
Mimochodem při Modern Man si uvědomíte, jak Winu Butlerovi nesedne springsteenovská póza rockového boha, který na sebe má strhávat všechnu pozornost (a bolest) světa. Na pódiu pořád působí plaše, jako vůdce revoluce, který se do čela dostal víceméně náhodou a teprve se učí žít s možnostmi, které tato role skýtá. Ne že by mu chybělo charisma, jen ho nechce zneužívat pro rockové pózy, takže od něj nečekejte žádné proslovy.
Modern Man byla taky snad jediná píseň, která vyzněla trochu do prázdna; naštěstí po ní přišlo energické Rococo a dvě výtečné věci s Winem za klavírem - Crown of Love a The Suburbs i s druhým dílem-dodatkem; samozřejmě ji doprovázely záběry z Jonzeho klipu (a filmu).
The Suburbs je album, které jim vyneslo Grammy, ale do historie se Arcade Fire zapsali už debutem Funeral, který patří mezi vůbec nejvlivnější desky nulté dekády. Jeho významu odpovídá i fakt, že z pěti posledních skladeb regulérního setu byly čtyři právě z první desky.
Nic proti kvalitám nových tracků, ale když spustí hymnické skladby Neighborhood #1 (Tunnels) a Neighborhood #3 (Power Out), rozezpívá se celá aréna i v první půli trochu chladných hipsterů. Nejinak to bylo se Rebellion (Lies) na závěr „regulérní hrací doby". Ale všichni věděli, že to ještě není finále.
Arcade Fire naživo nepůsobí jako dobře sehraná koncertní mašina, spíše jako rozverná středoškolská kapela, kterou pořád baví hrát spolu. Za energický dojem, který z nich čiší, samozřejmě může hlavně fakt, že se jich na pódiu pohybuje hned osm. Win Butler většinu času stojí s kytarou před svým ikonickým mikrofonem SM58 a šéfuje rodinnému cirkusu. Jeho bratr Wil Butler střídá kytary a klávesy; občas popadne do ruky tamburínu, megafon nebo buben, se kterým divoce běhá po pódiu.
Konec ve velkém stylu
Skutečnou duší kapely je ale Winova manželka Régine Chassagne v blyštivých šatech, která během koncertu zasedne za bicí i za klávesy nebo si vystřihne taneček s fáborky. A taky zpívá, s čímž má docela dost fanoušků problémy. Její první pěvecký příspěvek Haiti nebyl jednoznačný, ale částečně k tomu přispěl i zvukař. Hvězdný okamžik Regine měl přijít v přídavku, kdy po Intervention a asi největším hitu Wake Up zazněl Sprawl II (Mountains Beyond Mountains).
Když Arcade Fire tuto písničku zpívali vloni v létě při svém webcastu z Madison Square Garden, Regine odstartovala falešně; Win kapelu zastavil a přinutil ji začít znovu. „Dámy a pánové, tohle je živá hudba, " prohlásil a něžně políbil svoji ženu na povzbuzení. Tentokrát se nic takového nestalo, optimistický taneční závěr alba The Suburbs ve stylu osmdesátkové nové vlny a s jistě intonující Regine ukončil koncert ve velkém stylu.
Arcade Fire neubíjí posluchače riffy ani hlasitostí, jejich civilní písničkářství a cit pro nosné melodie fungují na koncertech stejně dobře jako ve sluchátkách při cestě městem. Po možná až příliš bombastickém druhém albu Neon Bible (ze kterého na turné hrají jen tři skladby i s No Cars Go) našli na následném The Suburbs cestu, jak inteligentně propojit starý sound s nově nabitou slávou.
Přerod z kultovní klubové kapely do regulérních stadionových hvězd jim sluší hlavně proto, že po cestě nenabrali stadiónové manýry. Možná je ona citovaná historka s opakovaným začátkem písně banální, ale pěkně ukazuje, čím Arcade Fire okouzlují a co můžou nabídnout proti umělým hvězdám.
Skromnost muzikantů, které baví dělat si svoje věci, jim sluší - tudíž by asi titul ,největší kapela na světě' odmítli. O to víc můžeme Arcade Fire považovat za jeho pravé nositele.
Arcade Fire, Jose González, The Weakerthans. Wiesen, Rakousko. 22.6. 2011. Text vznikl pro Radio Wave a Aktuálně.cz.
|
|
|
