V jeho druhém koncertu (po Košicích) zazněly jak jeho staré hity, například slavné Po schodoch, tak písně z jeho nejnovějšího alba 44, které natáčel letos v New Yorku a na které si přizval muzikanty zvučných jmen.
Důkazem dobré spolupráce na albu je i ochota hudebníků přijet na koncertní miniturné do středu Evropy. České publikum tak mělo jedinečnou možnost vidět například vynikajícího kytaristu Hirama Bullocka, baskytaristu Willa Leeho nebo bubeníka Omara Hakima.
Ať už se jednalo o staré pecky (Po schodoch, Cigaretka na dva ťahy) nebo věci z nejnovějšího alba, muzikantská sestava a více či méně proměněné aranže Müllerovi rozhodně prospěly a písně získaly nový zvukový kabát.
S přihlédnutím k tomu, že spolu všichni dohromady zkoušeli jen dva dny, bylo jejich vystoupení nanejvýš kompaktní a utříbené.
Sólům Hirama Bullocka se nedalo takřka nic vytknout, byla zahrána precizně a s živelností, která ho ke konci přivedla i mezi překvapené diváky. Tu a tam jeho kytarový rukopis připomínal santanovskou atmosféru, nicméně až na výjimky (zbytečná dravost v jinak velmi intimní Už asi niesi) se vždy pohyboval na poli vymezeném Müllerovými písněmi.
Rytmická složka, v čele s fenomenálním Omarem Hakimem a baskytaristou Willem Leem hrála naprosto přesvědčivě a z nadšených výrazů, jakožto i sól obou hráčů, se dalo odhadnout, že si koncert opravdu užívali.
Kytarista a majitel studia
Druhý, většinou doprovodný kytarista Mike Caffrey, na sebe neupoutával přiliš pozornost, ale tam, kde hrál sólo, vždy zanechal velmi silný emotivní dojem, ne tolik postavený na technické virtuozitě, jako spíš na osobitém vedení melodické linky. Dlužno podotknout, že Caffrey je současně majitelem nahrávacího studia v NYC, kde se album 44 natáčelo.
Konečně klávesy Clifforda Cartera dávaly celé sestavě zajímavý, často příjemně překvapivý barevný tón a my můžeme jenom litovat, že to nebyl on, kdo s ostatními nové CD nahrával.
Richard Müller sám se zdá být nejsilnější tam, kde vypráví ze svého života v pozvolných, houpavě melancholických písních s vysoce uvěřitelnými texty a meditativní harmonií. Na jejich posluchačské přitažlivosti nic nezmění ani fakt, že se do značné míry sobě podobají, což na pražském koncertě výborně ilustrovala píseň Nespoznaný, se kterou Müller poprvé soutěžil na Bratislavské lyře v roce 1984.
Odvaha se cení
V jiných polohách by se Richardu Müllerovi jistě daly vytknout drobné intonační nepřesnosti či občasný nedostatek síly hlasu (kritika by zde spíš patřila nazvučení), ale celkový dojem z koncertu byl nanejvýš dobrý.
Jeho silná stránka spočívá v tom, že se dává celý, takový jaký je, i se svými chybami a nebojí se experimentovat a riskovat. Tak se ostatně dá chápat i celý jeho nápad angažovat slavné cizí muzikanty a natočit s nimi desku. Kéž by jeho kuráž a opravdovost mělo více umělců naší dnešní scény pop music.
