Z dvouhodinového vystoupení byla cítit láska k hudbě šedesátých a sedmdesátých let, věčná inspirace kapelou Beatles a schopnost spojit typickou slovenskou zpěvnost s angloamerickou hudební kulturou.
Zlatý slavík z roku 1982 Miro Žbirka zahájil večer orchestrální předehrou Melodicon, která obsahovala několik motivů z jeho největších hitů. A do nich se potom s gustem pustil - přičemž by byl hřích začít něčím jiným než Katkou.
Sedmašedesátiletý zpěvák pokračoval přes Prvou k jednomu ze svých nejsrdečnějších vyznání Tento song. Navodil tím příjemnou atmosféru, kterou má divák střední generace rád. Co písnička, to známý hit; co písnička, to pohoda.
Osu večera tvořila dueta, jež jsou po čtyřicet let důležitou součástí Žbirkovy kariéry. Vždy zazpíval tři čtyři hity a pak následovalo dueto. Vybral si pro ně Magdalenu Šalamounovou, Marthu, Ráchel Skleničkovou, Katarínu Knechtovou a nakonec skotskou zpěvačku Eddi Readerovou.
Když si jejich písně extrahujeme od zbytku programu, vznikne pocit, že jsou si možná až příliš podobné, a tak záleželo na tom, jak tu svou každá zpěvačka odlišila od ostatních. Nejvíc se to podařilo Ráchel Skleničkové v Čistém světě. Zdá se, že proti předchozímu společnému vystoupení na Cenách Anděl zpívající slepá pianistka získala na suverenitě a šarmu, aniž by přitom ztratila něco z odzbrojující křehkosti.
Bohužel mezi duety chybělo jedno z nejkrásnějších, Nespáľme to krásne v nás z roku 2001, ale je jasné, že Mariku Gombitovou v této písni nemůže nikdo nahradit.
Koncert byl rozdělen na tři části. Zahřívací třetinu obstaral Žbirka se svou "českou" kapelou. Vygradovala Baladou o poľných vtákoch, která se v roce 1980 stala základním kamenem jeho budoucí sólové dráhy.
Pak přišla na řadu Žbirkova "anglická" kapela, složená většinou z bývalých spoluhráčů Paula McCartneyho v čele s vynikajícím kytaristou Robbiem McIntoshem, s nimiž řečený Meky v posledních letech nahrál ve studiích Abbey Road mnoho písní. Jejich doprovod Žbirkových novějších songů vyzněl trochu studeně, ale kapela je proložila několika písněmi Beatles zahranými s takovou chutí, že diváci okamžitě reagovali. Zvláště jejich provedení Can't Buy Me Love překypovalo radostí a nadšením.
Součástí tohoto bloku bylo i hostování Eddi Readerové. Kromě dueta se Žbirkou předvedla svůj jediný hit Perfect, který pod hlavičkou skupiny Fairground Attraction zářil na britských žebříčcích v roce 1988 a ještě dlouhá léta poté zněl v televizních reklamách.
V šedesáti už Readerová není tak přesvědčivá, ale v její písničce lze pořád vystopovat zrnka pozitivní atmosféry doby, kdy se začala přepisovat mapa Evropy.
Posledním hostem anglického bloku byl Petr Čech, který vyměnil fotbalovou bránu za bicí v písni 22 dní. S podporou špičkových muzikantů mu to docela šlo. Do třetice se potom vrátila úvodní sestava a vygradovala show Bielym kvetom, Atlantídou a závěrečnou pohodou Mám rád.
Někteří umělci do programu jako bonus navíc rádi zařazují nějakou písničku, na kterou se zapomnělo nebo zůstala nedoceněna. Žbirka takhle v posledních letech znovuobjevil Bažanta na víně nebo v symfonické verzi předvedl a znovu do povědomí dostal melancholickou písničku Jesenná láska. Tentokrát sáhl do svého Modrého albumu z roku 2001, z nějž vyšlo tolik hitů, že na skladbu Milionkrát se opravdu skoro zapomnělo.
"Česká" kapela ji podala v podobě, která připomínala pohodovou atmosféru písní Chrise Rey z konce osmdesátých let. Příště by Žbirka mohl podobně oživit třeba zapomenutou Zima, zima nebo říznější Zlomky.
Miroslavu Žbirkovi by prospělo, kdyby měl v kapele dvou- nebo tříčlenný sbor, který by naživo tu a tam podtrhl silné melodie refrénů. Například Skúška snov, kterou zpíval s Katarínou Knechtovou, by tím nepochybně získala na energii. To je ale spíš otázka celkové koncepce než interpretační slabina.
Bude to znít paradoxně, ale hlavní Žbirkovou slabinou v dnešním stále degenerovanějším světě populární hudby je jeho kultivovanost, nepodbízivost a plné oddání se písni. Tu pro něj i ve vizuální éře YouTube tvoří především melodie a text.
Taková úhledná "staromódnost" bez laserové palby světel, nečekaných záblesků a mohutných ohňostrojů se bohužel už nenosí. Ale plná O2 arena a mohutná - jak by řekl anglofil Žbirka - "standing ovation" v závěru prozrazují, že stále existuje dost těch, kdo oceňují poctivou muziku bez falešných příkras.
Miro Žbirka
O2 arena, Praha, 3. prosince
