Recenze - O tom, jakým směrem se vydá americká Metallica na novém řadovém albu, se diskutovalo dlouhé měsíce. CD je konečně na světě a dává za pravdu těm, kteří odhadovali, že se Hetfield, Ulrich, Hammett (a nově Trujillo) pokusí navázat hudební nit zhruba někde tam, kde ji po vydání slavného eponymního neboli "černého" alba v roce 1991 přetrhli.
Ostatně tomu napovídala řada indicií. Například koncerty Metalliky v průběhu posledního roku, kde čas od času zazněl i nějaký ten "new song". Anebo desetiskladbová demonahrávka, která unikla na internet už někdy v zimě; třebaže teď se zdá, že ji někdo vypustil záměrně, aby "pronásledovatele" a stahovače svedl ze stopy, poněvadž repertoárově se s albem Death Magnetic nepřekrývá ani v jedné položce.
Ale hlavně sami členové souboru nijak netajili, že se svým způsobem míní vrátit až někam ke svým kultovním nahrávkám Master Of Puppets (1986) a ...And Justice For All (1988).
| Čtěte také: Hudební podzim staví na tradičních jménech Metallica už na půli září sbíjí překrásnou bílou rakev Metallica má stejně oddané fanoušky jako Slavia |
Novinku je možno do určité míry považovat za volné, vlastním hudebním vývojem poučené pokračování zmíněných dvou desek - a celé je to ještě velice silně potřísněno odérem černého alba. Jinými slovy, kdyby s takto znějícím albem Metallica vyrukovala někdy v polovině minulé dekády namísto snímků Load a ReLoad, řadu svých fanoušků by tehdy tak nepopudila.
Na druhou stranu, ať už skalní příznivci říkali a říkají cokoliv, obě inkriminovaná alba přes citelné "vyměknutí" představovala žádoucí posun a přinášela nesmírně silný písňový materiál, navíc vybavený znamenitými mnohovýznamovými texty.
Metallica - The Day That Never Comes
Ani jedno v případě Death Magnetic bohužel tvrdit nelze. Po stránce obsahové došlo k jistému zjednodušení, přibylo povrchních sloganů a frází; přesto Metallica textově nadále patří k tomu lepšímu, co metalová scéna nabízí.
A co se hudby týče, především ctitelům rané produkce Metalliky se při poslechu nového alba zákonitě musí prudce rozbušit srdce. Ano, skupina jde hodně ke svým kořenům, které vzdor ubíhajícím rokům nadále zůstávají pevné a zdravé.
Znovu "objevuje" thrash 80. let, který kdysi sama spoluutvářela, znovu má energie na rozdávání, servíruje jeden masitý riff za druhým, dokonce se občas nerozpakuje uhánět takovým tempem, jaké už od ní nečekal možná ani největší optimista; zejména All Nightmare Long je rachot jako někdy v roce 1986!
Na rozdíl od předcházejícího rozporuplně "minimalistického" počinu St. Anger tentokrát nechybějí ani kytarová sóla; například v The Judas Kiss jsou hned dvě, a vskutku luxusní. A když už padla zmínka o St. Anger, Metallica se tentokrát naštěstí nesnažila vytvořit rádoby garážový sound, takže třeba zvuk bicích se s iritujícími "plechovkami" z minulé desky vůbec nedá srovnávat.
Producent Rick Rubin vůbec odvedl kvalitní práci, v čem tedy spočívá problém nové nahrávky? Rozhodně nikoliv v tom, že Metallica oprašuje svoje klasické postupy, na což má ostatně jako jeden z otců-zakladatelů thrash metalu svaté právo. Háček je v už naznačené, ne vždy dostatečné síle písňových (především melodických) nápadů.
Nejmenovaný český muzikant to po poslechu alba vyjádřil výstižně: "Ta deska je plná skvělých riffů, ale nějak tam chybějí písničky." Zkrátka jen málokterý z deseti nových songů snese po stránce kompoziční invence srovnání se skladbami z oné zlaté éry osmdesátých a počátku devadesátých let.
Navíc jsou vesměs zbytečně rozvleklé a ke konci už album ztrácí dech. Dokládají to především The Unforgiven III aneb další marný pokus o navázání na slavnou baladu z černé desky (mnohem lépe dopadla singlovka The Day That Never Comes vystavěná podle podobného mustru jako kdysi One - cajdáček zvrtnuvší se v razantní nářez) nebo nepříliš záživná instrumentálka Suicide & Redemption.
Úhrnem vzato, Metallica natočila slušnou, poměrně konzervativně pojatou desku, za kterou se nemusí stydět. K vrcholům své tvorby se zdaleka nepřiblížila.
Metallica: Death Magnetic, CD, 75 minut. Vydala firma Vertigo/Universal Music, 2008.
