Praha - Nový slávistický stadion už sice absolvoval oficiální premiéru v zápase s oxfordským týmem a poslední zápas fotbalové ligy, ovšem podle mnohých přišla doopravdy "heavy" inaugurace až 3. června s koncertem sanfranciské Metallicy.
Podívala se do Česka už popáté, ale svým playlistem dala zavzpomínat na rok 1993, kdy tu měla premiéru při propagaci svého eponymního "černého" alba . Až na dva kousky totiž všechny skladby pocházely z let 1983 až 1991.
Co se ale naštěstí neopakovalo, byly kiksy z minulých koncertů. Metallica zřejmě nikdy nebude sehraná jako Iron Maiden a bubeník Lars Ulrích bude mít vždycky problémy s přechody tempa, ale jinak skupina obstála se ctí.
Publikum od pozdních odpoledních hodin rozehřívaly Mnemic a (dnes už také metalová legenda) Machine Head, hlavní hvězdy večera nastoupily před 36 tisíc lidí krátce po osmé hodině za zvuků svého tradičního otvíráku - Morriconeho Ecstasy of Gold.
Ostrý nástup obstarala Plíživá smrt (Creeping Death) z druhého alba Ride the Lightning z roku 1984. Pódium je široké a dvoupatrové, ale velmi střídmé. Kromě bicích a obrovské projekční plochy za kapelou se divákovo oko nemá čeho chytit.
Podobně skromná je (a bude) světelná show. Pracuje většinou s jednou nebo dvěma barvami; vše naznačuje, že to zase má být především o hudbě.
Přichází krátké basové sólo nejnovějšího člena Roberta Trujilla, které uvede další ze standardních kousků. Opět lovíme v roce 1984: basoová miniexhibice přejde v hemingwayovská For Whom the Bell Tolls. Kapela hraje o něco svižněji než na desce a Ulrich navíc zrychluje, problém je však někde jinde.
Podobně jako u třetí písně - kterou je překvapivě titulní song z Ride the Lightning - to celé pořád nějak nemá šťávu. Metallica je kapelou do tmy a na stadionu je ještě moc světla. Nedaří se ani navázat komunikaci s poněkud chladným publikem. Chvílemi to vypadá, jako kdyby si skupina hrála sama pro sebe a typické řeči jako "Cítíte se dobře?" nebo "Čekali jste na nás?" na tom moc nezmění.
Částečné oživení přichází s dalším kouskem, kterým je svižná Four Horsemen z první desky Kill ´Em All. Hrají to stejně rychle jako pohrobci Megadeth a pozorovatele poprvé napadá to, co se později během večera potvrdí - čím rychlejší věci, tím lépe to bude znít.
Naopak lyrické kousky jako následující The Unforgiven - nebo pozdější Nothing Else Matters - působí tak trochu, jako kdyby je hrál zábavový metallicovský revival.
Prvním opravdovým vrcholem koncertu je stařičká No Remorse z roku 1983, která stadion rozbouří po ... And Justice for All a Devils Dance (jediná vlastní skladba mladší sedmnácti let). Ulrich se v tom tempu cítí dobře a smrtící rytmus na konci písně dává zavzpomínat na časy, kdy pro kapelu nebylo nic dostatečně rychlé.
Naopak následující Fade to Black zase potvrzuje, že lyricky Metallica na živo zahrát neumí. Společně s večerním šerem ale přichází další vrchol Master of Puppets a vše je zapomenuto. Jak to ten Hetfield u těch riffů dokáže ještě uzpívat, zůstává záhadou.
Kytarista/zpěvák se ptá publika "Chcete něco rychlýho?" Samozřejmě chceme, a tak přichází Damage Inc. z roku 1986. Stoprocentní Ulrich tentokrát zvládá i změny tempa.
Po nemastné - ale publikem s velkou účastí Poláků i Dánů nadšeně odzpívané a zapalovači odmávané - Nothing Else Matters sáhneme znovu k černému albu. V Sad But True, stejně jako v pozdějším megahitu Enter Sandman, už se lidé při riffech, které zná každý mainstreamový fanoušek skupiny, dostávají do varu.
Mezi dvěma "černými" kousky se podíváme do roku 1988. A přestože měla kdysi skupina přezdívku Alcoholica a pořád má u některých pověst tak trochu metalistických buranů, text One inspirovaný románem Daltona Trumba dokazuje, že Hetfield se slovy pracovat umí: "Nášlapná mina. Vzala mi zrak. Vzala mi řeč. Vzala mi sluch. Vzala mi ruce. Vzala mi nohy. Vzala mi duši. Nechala mi život. S peklem."
Vrchol vystoupení přichází při přídavcích s nezbytným ohňostrojem. Nejprve dva převzaté (a velice rychlé) kousky: Last Caress od Misfits a So What od Anti Nowhere League. A poté píseň, kterou kapela podle vlastních slov za celou svou existenci hrála nejčastěji - Seek and Destroy z prvního alba.
Na to se už se skupina loučí a objímá - přesně, jak měla v popisu práce při mnohaměsíční terapii, kterou absolvovala při krizi na počátku tisíciletí. Jenže člověk si říká, jestli se Hetfield tak trochu nevrátil ke svým diktátorským móresům.
Z alba St. Anger, které poprvé v historii skládali členové skutečně dohromady, na Slávii nezazněla ani jeden song. Byť některé si o koncertní provedení přímo říkají.
Metallica se představila jako pacoš, který už je podle doktorů vyléčený, ale stejně raději vzpomíná na to, jaké to bylo před záchvatem. O to lepší terapie je to tak pro jejich skalní příznivce.
