Před 20 lety se spojila se Sanfranciským symfonickým orchestrem pod vedením slavného nejen filmového skladatele Michaela Kamena a výsledkem bylo pětinásobně platinové dvojalbum S&M. Vloni v září tutéž spolupráci zopakovali na dvou koncertech u příležitosti slavnostního otevření nové sportovní arény Chase Center v San Francisku.
Záznam již měsíc nato promítala vybraná kina po světě, ovšem pouze jediný večer. Skoro po dalším roce se nyní koncert, trochu jinak sestříhaný, objevil na DVD, Blu-ray a 2 CD pod názvem S&M2.
Kamen, který inicioval původní projekt a zhostil se ho aranžérsky i dirigentsky, už u toho nebyl. Tento svět opustil v roce 2003 a pozici aranžéra po něm převzal Bruce Coughlin, zatímco za dirigentský pultík se postavil Edwin Outwater. To není jediná změna. Nikoliv nepodstatně se prostřídal i repertoár opulentních, téměř dvouapůlhodinových vystoupení a S&M2 se s "jedničkou" překrývá jen zhruba z poloviny, konkrétně v deseti položkách, včetně totožného úvodu v podobě westernové melodie The Ecstasy of Gold z pera Ennia Morriconeho a instrumentálky The Call of Ktulu.
Logicky přibyla úprava několika novějších písní, vzniklých v tomto miléniu, a pokud lze litovat absence nějakých věcí obsažených na prvním S&M, pak songů Hero of the Day a Until It Sleeps. Tehdy - na rozdíl od jiných - dopadly na výbornou.
Aranžér Coughlin se prací svého předchůdce nechal inspirovat víc než silně. Pozorný posluchač však vysleduje, že otrocky se Kamenových verzí také nedrží ve všech skladbách obsažených na staré i nové nahrávce.
"Chtěli jsme vzít tu původní myšlenku a povznést ji na novou úroveň," nechal se slyšet producent Greg Fidelman, který je s Metallikou spojený už od alba Death Magnetic z roku 2008. A poněkud nabubřele dodává: "Naším primárním cílem bylo zbořit bariéru mezi orchestrem a rockovou kapelou, aby všichni fungovali jako jedno tělo." Povedlo se?
Odpověď zní jednoduše: Ne. Přesněji řečeno většinou ne. Proběhlo už mnoho pokusů spřáhnout rock nebo pop s klasikou a téměř nikdy nenastal zázrak dokonalého, přirozeného prolnutí dvou většinou protichůdných světů. Metallica není výjimkou. Na druhou stranu se to tentokrát povedlo možná přece jen o trochu víc než napoprvé.
Původní S&M bylo recenzenty nikoliv neprávem přijato s nemalými rozpaky, neboť trpělo značnou nevyrovnaností. Fúze prostě někdy fungovala výtečně, častěji sotva průměrně a někdy naprosto urputně a zbytečně. Podobně to dopadlo i napodruhé, ovšem s tím rozdílem, že procento "marnosti, křečovitosti a odpadu" je tentokrát o něco nižší.
Prvořadě jde samosebou o to, že přítomné skladby vůbec nebyly psány pro "symfoňák", ten je na ně naroubován dodatečně - a sebešikovnější "Mičurin", co tyhle experimenty provádí (aranžér, u podobných spojení nejdůležitější persona), nedokáže popřít ty nejzákladnější hudební zákony. Před až překvapivě rozmanitým přístupem Bruce Coughlina přesto nutno mít respekt.
Osmdesátičlenný orchestr má sem tam tendenci Metalliku "přetlačit na sílu", zatímco jindy jí jen tak přizvukuje a decentně zdobí její sound, jako třeba ve skladbě Confusion. Balada The Unforgiven III byla kompletně přeoděna do symfonického hávu, který narušuje jen zpěv Jamese Hetfielda - a další možnou rovinu ztělesňuje All Within My Hands, v níž se Metallica pro změnu prezentuje akusticky.
Vrcholem jsou chvíle, kdy orchestr Metalliku nikoliv pouze doplňuje, ale vyloženě obohacuje a specifickým způsobem zvýrazňuje či podtrhuje atmosféru. Příklady? The Day That Never Comes, The Call of Ktulu a úplně nejvíc The Outlaw Torn, Wherever I May Roam plus závěrečný megahit Enter Sandman.
Pravým opakem jsou provařený cajdák Nothing Else Matters a ve své "základní podobě" fenomenální píseň One, které praskají pod tunami symfonického patosu a okázalé pompy. Třeba v rychlé vypalovačce Moth Into Flame pak smyčce působí "jen" nadbytečně - ale asi nejčastěji to celé křížení zůstává tak nějak na půli cesty. Mohutné košaté aranže neruší, zároveň však nepřinášejí nic převratného.
Koncerty ozvláštnily dvě kompozice vypůjčené z klasické hudby. Škoda že Prokofjeva hrál pouze sám orchestr, protože vstup Metalliky do The Iron Foundry, Opus 19 od dalšího ruského, tentokrát ale novodobého skladatele Alexandra Mosolova působí velice zajímavě.
Shrňme to: nic epochálního se ani tentokrát nestalo a hledači revolučních počinů mohou zůstat v klidu. Nebylo by ovšem ani korektní tvrdit, že S&M2 je zbytečný počin. Pár vážně znamenitých okamžiků obsahuje. Jen prokousat se k nim je vzhledem k téměř neúnosné celkové stopáži náročnější.
Pokud lze Metallice něco opovážlivě doporučit, tak ať už tohle dvakrát statečně, ale nepříliš úspěšně dobývané symfonicko-metalové území nechá napospas jiným a vrátí se zase zpět tam, kde se cítí nejjistěji. Hledačství už od ní po téměř 40 letech existence stejně nikdo nečeká, což není myšlenko ironicky ani jedovatě. To si skupina nezaslouží nejen pro své "historické" zásluhy.
Metallica: S&M2
Blackened Recordings 2020
