Gräfenhainichen - Jako přílepek k festivalu působí třetí den Meltu. Polovina scén už je zavřená a čeká se jen na největší hvězdu, kolem které se poskládá adekvátní program předkapel. Promění se i složení publika, festivaloví teenage nasávači jsou pryč a do areálu se přikolíbají starší fanoušci, které zajímá jenom headliner a nechtějí konzumovat celý lunapark jako zážitek.
Loni tu panovala Björk, letos Melt patřil Oasis, kterým předcházely koncerty jejich kamarádů Kasabian a Glasvegas plus sety drážďanských Polarkreis 18 a extravagantního Patricka Wolfa.
Ten nastoupil se svou houslo-rocko-tronikou do plného slunce v kostýmu pasáčka vepřů, který nejprve přijde ke dvoru jako trhan, pak dvořané objeví jeho hudební talent, stane se z něj chráněnec a nakonec i zhýralý králův prostitut, který začne z ložnice manipulovat politikou.
Patrick Wolf vystřídal kostýmů jako nástrojů. Jeho koncert osciloval mezi přehrávkou zázračného dítěte, které pobíhá mezi houslemi, kytarou, ukulele a klávesami, a vystoupením profi modelky, která jde z kozaček do lodiček (bez nadsázky).
| Čtěte také: Hedonistickému chaosu na Meltu vévodí ženy Oasis budou šéfovat Ocelovému městu Fever Ray se kolébá na hladině nespavosti Animal Collective zní jako současnost v zip filu |
Skončil ve spoďárech na kšandách a v singlu Battle vyřvával: Bojuj proti homofobii, šovinismu, korupci, bojuj, bojuj. Nakonec publikum potěšil oslovením: Nejste dav, jste soubor krásných individualit. Vyznělo to jako naplněná tužba všech panelákových dětí v indiánských čelenkách.
V kontrastu s jeho koketérií působili Glasvegas jako neohrabaní vesničtí Travoltové, basák s dírou po předním zubu, zpěvák James Allan s portrétem Marilyn Monroe na zádech kožené bundy. Dokonalí working class primitives, což podpořilo i to, jak Allan neustále lákal mezi skladbami holky z publika do zákulisí: "Kvůli tomu jsem začal s kapelou - a furt nic."
Jenomže ve chvíli, kdy se rozezní jejich melancholií The Jesus and Mary Chain načichlé skladby, všechny pózy namachrovaných hooligans jsou náhle ty tam. Od úvodní Geraldine po finální publikem-sborem odzpívanou Daddy's Gone zbývá jen čistá emoce, smutek i vřelé očekávání zlepšení v textech, které se hemží postavami se ztroskotanými osudy jak z glasgowských Taggartových případů.
Nevadí, že postávající bubenice Caroline McKay do toho mlátí s invencí dětského dřevěného bubnujícího pejska na kolečkách; když hráli Glasvegas, jako kdyby i poslední zbytky slunečního svitu na Ferropolí začaly mrazit.
Nebudu tvrdit, že Polarkreis 18 jsou nejlepší poprocková kapela inspirovaná Coldplay mezi oběma obratníky, ale měli zázračnou a oprávněnou jedničku v německé hitparádě Allein, Allein a Felix Räuber jako frontman nemá slabinu.
Kdyby mi někdo nabídl, že Polarkreis 18 vymění za Marka Ztraceného - v radiových rotacích loni bylo Allein, Allein někde na úrovní jeho Ztrácíš - neváhám ani minutu. A pak rychle zdrhám a mnu si ruce, než si dotyčný tu nevýhodnou směnu rozmyslí.
Kasabian se pojmenovali podle řidičky Lindy, která vezla členy Mansonovy sekty na vražednou akci. Masakru se neúčastnila, zůstala v autě připravená k odjezdu. Možná by si Kasabian měli vymyslet lepší jméno, protože naživo fakt nejsou žádní komplicové, ale suroví vykonávači s výkonem Primal Scream v plné síle.
Zpěvák Tom Meighan okouzlený scenérií bývalého lomu rozhodl, že nebude skladby věnovat lidem, ale přímo těžícím strojů a rypadlům - gigantickým Transformerům. Což je dobrá analogie i k jejich aktuálnímu albu West Ryder Pauper Lunatic Asylum, které na povrchu svojí produkcí připomíná studenou techno záležitost, ale ve skutečnosti je to jen zalaminovaná folková psychedelie.
Kasabian byli hrdinové nedělního dne. A než mě někdo nařkne z neobjektivnosti, musím na rovinu prohlásit, že kdybych měl spontánně vybrat jednu kapelu, kterou nesnáším nejvíc, napadnou mě Oasis.
Pokládám je za esenci ordinérnosti, fádnosti a kreativní stagnace, kdy za osobitý styl vydáváte to, že hrajete furt ty samý písničky furt v těch samých aranžích; že sem tam umějí napsat skvělou skladbu, která potěší v rádiu, je zoufale málo na jakákoli hodnotící kritéria pro kapelu, která nevyhledává výzvy v tvorbě, ale v pořádání ještě větších a větších koncertů a v přáních vydělat na nich ještě víc peněz.
Oasis mají vlastně štěstí, že svoji prezentaci založili na okatém nezájmu o to, co se děje na pódiu nebo mimo něj. Odstup od místa a času jim vlastně hraje do karet, protože je těžké rozpoznat, co je ještě image a co už opravdová znuděnost tisíckrát odehranými Wonderwall, Supersonic nebo Live Forever.
Navíc se z celodenního srovnání ukáže, že Liam je ten nejbídnější zpěvák večera a jiskru do koncertního setu vnesou pouze kusy odzpívané Noelem. Záchvěv oživení přišel až s finále, kdy se Champagne Supernova přelila v beatlesovskou coververzi I Am the Walrus.
Kyselinově dadaistická píseň umožnila kapele odvázat se, opustit do té doby úzkostlivě dodržované struktury písní a improvizovat. Zvláštní, že toho u vlastní tvorby nejsou schopní. Tam hrají pouze to, co publikum chce slyšet, a tak, jak to chce slyšet.
Uspokojovat poptávku ale není přesně to, co by jeden čekal od uměleckého výkonu, nebo jo?
