Politicky aktuální, z velké části přeložená do češtiny a ještě uzpůsobená zdejším reáliím byla včerejší show kapely Massive Attack, kterou na pražském festivalu Metronome slyšely tisíce lidí.
Obrazovky široké desítky metrů promítly výrok německé kancléřky Merkelové o poválečném odsunu Němců, názvy politických stran od ČSSD a KSČM až po smyšlené entity jako Xenofobní strana Čech a Moravy. Ovšem nejhlasitější reakci publika vyvolal titulek "Český prezident spálil obří červené trenýrky".
Nebyl to zdaleka jediný moment pátečního večera, kdy publikum nevědělo, zda sledovat dění na obrazovce, nebo devítku muzikantů hrajících pod ní.
Massive Attack, jedna z nejvlivnějších anglických skupin 90. let původně spojená s žánrem trip-hop, dlouho působila jako dýdžejský kolektiv. Před dvaceti lety ovšem vydala vlivnou nahrávku Mezzanine a na turné prvně angažovala instrumentalisty, kteří v sestavě působí dodnes - nejdéle basista Winston Blissett a kytarista Angelo Bruschini, jehož postupně gradované, se silnou ozvěnou stavěné zvukové stěny patřily k vrcholům pražského koncertu.
Dnes už vystoupení Massive Attack mnoho let vypadají podobně. Po stranách pódia sedí dva bubeníci, jeden akustický, druhý zároveň pouštějící elektronické samply. Hrají "na sílu", pravidelně obměňují dubové, až junglové groovy, výrazně pracují s dynamikou.
Uprostřed to vše od kláves a samplerů řídí zakladatel skupiny Robert Del Naja přezdívaný 3D. Mnoho tracků zpívá tichým, úzkostným hlasem ve spodním rejstříku, někdy rovnou šeptá. Oči zabodnuté do prázdna, výraz odtažitý, prsty běhají po klávesách s vokodérem, jenž zbarvuje hlas, nebo ohýbají tóny na syntezátorech.
Efekty má však na starosti také klávesista Euan Dickinson, zodpovědný za to, že celková masa zvuku Massive Attack zní temně, místy klaustrofobně, psychedelicky, paranoidně. Každou chvíli něco prská, syčí, hučí, nástroje zkreslují desítky filtrů, pod nimi se objevují a zase zanikají smyčky vlastní i vypůjčené z cizích nahrávek.
A uprostřed toho všeho na pódium přicházejí další sólisté a zase mizí, často nikým nepředstavení. Největšího ohlasu se v Praze dočkal druhý klíčový muž sestavy - Grant Marshall řečený Daddy G, vysoký černý Brit s předky z karibského ostrova Barbados, jenž v závěru show naživo scratchoval samply z největšího hitu skupiny Unfinished Sympathy.
Nedávný track nazvaný Ritual Spirit uvedl nigerijský přistěhovalec z východního Londýna zvaný Azekel, který s kapelou spolupracuje třetím rokem a jehož soulový falzet ukazuje křehčí, zranitelnější tvář Massive Attack.
Naopak hostující vokalistka Deborah Millerová zpívala z plna hrdla, hlasovým fondem až gospelovým.
Dvakrát na jeviště přiběhli energičtí skotští rapeři Young Fathers, držitelé hudební ceny Mercury. A protože Massive Attack v Praze nepřímo oslavovali dvacet let od vydání alba Mezzanine, zařadili z něj hned čtyři tracky - některé zapěl původní interpret, sedmašedesátiletý veterán žánru reggae Horace Andy. Nejvýraznější byl v hitu Angel, jenž začíná v pomalém, temném dubovém rytmu, odkud jej silně zkreslená elektrická kytara vyvede do extatických výšin.
Massive Attack na pražském Metronomu vystoupili dva roky po návštěvě královéhradeckého festivalu Rock for People a rok poté, co opět zintenzivnily spekulace, že frontman kapely Del Naja udržuje paralelní existenci jako tajuplný, nikým nikdy neidentifikovaný autor graffiti Banksy.
Stoprocentní to zřejmě nebude nikdy, přesto existují styčné body - oba vycházejí z graffiti komunity v anglickém Bristolu 80. let. Tehdy také Del Naja sprejoval na vlaky, které pak jeho obrazy a vzkazy rozvážely po celé Anglii. Kdo je zahlédl za jízdy, stihl přečíst sotva pár slov. Jen se mu mihla před očima a zase zmizela.
Současná show Massive Attack funguje na podobném principu, akorát že vzkazy na zlomek vteřiny "flashuje" obří obrazovka. Někdy promítá jen barvy - třeba při skladbě Risingson plátno zářilo intenzivní modrou a červenou, takže z frontmanů zahalených dýmem zbyly jen siluety.
V jiné písni screen pracoval s binární soustavou, plátno tak zahltil proud tekoucích nul a jedniček.
Robert Del Naja, Angličan s italskou krví, vzato kolem a kolem tedy slovníkem dneška potomek "ekonomických migrantů", ovšem celou dobu "tlačil" politickou stránku věci - v posledních minutách obrazovka promítala fotografie Syřanů prchajících před válkou.
Del Naja už v minulosti protestoval proti válce v Iráku, za tímto účelem si například platil celostránkové inzeráty v hudebních časopisech. Později podporoval sociálně deprivované Palestince nebo se roku 2011 přidal k antiestablishmentovému hnutí Occupy.
Dnes užívá koncertů Massive Attack, kapely od začátku názorově vyhraněné, aby podpořil jednotu Evropské unie nebo se vymezil vůči dezinformátorům. Také páteční koncert opakovaně pracoval s titulky z českých i světových deníků, které blikaly na plátně, s přepisy hádek ze sociálních sítí nebo slogany týkajícími se obecných "internetových úkonů", jako je hledání, sdílení či mapování, kudy uživatelé surfují po síti.
Z odstupu se opakovalo několik témat: manipulace s daty, nutnost střežit si soukromí, fungování nadnárodních korporací, obecně "demokratizace" a zase "utahování" internetových šroubů. Několikrát show dávala do kontrastu bulvární zprávy ze života celebrit a seriózní politické dění, čímž Massive Attack patrně vyjadřují skepsi nad médii.
Například track Man Next Door doprovázel přepis komunikace dvou operátorů bezpilotních letounů, kteří se připravují zasáhnout kdesi na Blízkém východě ("Můžete zaútočit." - "Vše v pořádku?" - "Odpal nálož.").
Při skladbě He Needs Me zase diváky zasypaly vlajky frakcí válčících v současné Sýrii. A jednu ze závěrečných kompozic Safe From Harm, původně vyprávějící o snaze ochránit partnera ve velkoměstě, kapela proměnila ve starost o zničené památky - od starověké Alexandrijské knihovny až po svržené sovětské sochy na Ukrajině nebo chrámy zdevastované Islámským státem.
Kdo v tom hledal hlubší smysl, mohl to interpretovat jako zamyšlení nad tím, jak a kde se schraňují vědomosti lidstva, které přetrvají, jaké jsou navždy zničené a které třeba zpětně falšované - a jak tento proces dnes pokračuje na internetu, jejž Massive Attack reflektují od jeho rozšíření v 90. letech minulého století.
Leckoho mohla politická složka show odvádět od muziky nebo otravovat, Robert Del Naja dříve sebekriticky přiznal, že "když do cizí země přijedou Britové a začnou rozdávat rozumy, vyznívá to až koloniálně". Po brexitu možná i hůř.
Massive Attack lze ovšem přičíst k dobru, že přes obrazovky nešíří jen vlastní názory, přebírají též výkřiky ze spodních pater internetu.
Je to trochu jako cirkus: Massive Attack přijedou, oslní zvukem, světly i informacemi - a druhý den jsou zase pryč. Zůstává po nich silný zážitek z hudby a vzpomínka na jakýsi těkavý "otisk doby", "portrét" toho, co se v době koncertu lidem honilo hlavou, co probírali na sítích, "jaký byl stav světa".
