Ten výjev připomíná artový film pro úzký okruh diváků, ačkoliv protagonista byl v předlistopadovém Československu slavný jako málokterý umělec. Scéna se odehrává v Bratislavě za normalizace a nutně se tedy utápí v šerosvitu zmarněné doby, na kterou doplácel i Vargův výjimečný talent.
V knize Nebo, peklo, raj, kterou slovensky vydalo nakladatelství Slovart, tu příhodu líčí hudebníkova druhá manželka Jana. Když fyzik a disident Ján Langoš nahazoval omítku na opadaný strop nad Vargovým klavírem, hudebník seděl v křesle, potahoval z cigarety a vesele s budoucím porevolučním ministrem diskutoval o filozofu Karlu Jaspersovi a metafyzické vině, podle níž je člověk zodpovědný i za činy, jichž se nedopustil, ale věděl o nich.
Marián Varga jako nepřizpůsobivý student po vyhazovu z konzervatoře natočil s Pavolem Hammelem a skupinou Prúdy československého "Seržanta Pepře", album Zvonky, zvoňte. Následně založil tak úspěšnou artrockovou skupinu Collegium Musicum, že si tantiémy z raných nahrávek přinesl domů v kufru plném bankovek. V běžném životě byl však bezradný. Bez přátel Langošova typu - kteří na něho dohlíželi především poté, co jej opustila první žena - a bez druhé manželky by se v každodennosti ztratil jako v hlubokém lese.
Jediné, v čem se suverénně orientoval, byla hudba, kterou komponoval, hrál a poslouchal. A literatura, již horlivě četl a hodiny o ní diskutoval s přáteli - třeba v dlouhých nočních telefonátech. "Mně například četl od třetí v noci do půl šesté ráno pasáže z Kundery," vzpomíná v knize archeolog a polistopadový ministr kultury Ladislav Snopko. A spisovatel Dušan Dušek poznamenává, že díky úžasné hudební paměti Varga citoval věty svých oblíbených literátů vždy doslovně, v přesném rytmu i melodii slov, se všemi čárkami a přízvuky.
Za vším hledej cigaretu
Právě napětí mezi praktickým a tvůrčím životem Mariána Vargy je osou knihy Nebo, peklo, raj uspořádané Janou Vargovou a novinářem Marianem Jaslovským, mimo jiné autorem monografie Collegia Musica z roku 2007. Hudebníkův osud líčí od dětství až do sedmdesátin, kdy celoživotní silný kuřák, který si poprvé zapálil už v šesté třídě o přestávce, zemřel na rakovinu plic.
Žákovský průšvih s kouřením si vyžehlil tím, že v rámci celoškolní besedy s hrdiny Slovenského národního povstání "odpálil z paměti" jeden z Rachmaninových klavírních koncertů, vzpomíná spolužák, později hudebník a scénograf Tomáš Berka. Učitelský sbor tím prý přivedl do němého úžasu, takže od té doby mohl ve škole kouřit dál.
"Byl to zřejmě vůbec první kontakt vedení školy s geniálním dítětem," domnívá se Berka. Varga kouřil prakticky do posledních chvil. Sestrám z mobilního hospicu řekl, že vlastně vede kouření přerušované životem.
Kuřivo mělo údajně vliv i na jeho odchod z Prúdů. "Pohádal jsem se s Frešem o doutník," vysvětloval na konto baskytaristy Fedora Freša, s nímž ale později založil Collegium Musicum. Pro repertoár souboru byl charakteristický zvuk Vargových Hammondových varhan a motivy vypůjčené od klasiků Johanna Sebastiana Bacha, Nikolaje Rimského-Korsakova, Modesta Petroviče Musorgského a Josepha Haydna.
Na titul obalu jejich obrovsky úspěšného dvojalba Konvergencie z roku 1971, které si podle skladatele Vladimíra Godára ještě před vydáním objednalo několik stovek tisíc lidí, měla přijít Vargova fotografie s cigaretou v pravém koutku úst. Jenže něco tak skandálního vydavatelství Opus nedopustilo a ze snímku nechalo cigaretu vyretušovat.
Původní neupravená fotka se objevila až po listopadu 1989 na CD reedici a znovu roku 2004 symbolicky v elpíčkovém formátu na obálce typograficky i obsahově mimořádné knihy rozhovorů O cestách, které nevedou do Říma, jež s Vargou připravil novinář Peter Uličný. Několikrát z ní cituje i nová publikace.
Ta nepřináší souvislé, jednou rukou psané životopisné vyprávění příběhu hudebníka, kterému by letos bylo 77 roků. Mariána Vargu tu připomíná mnoho literárně kolísavých, tedy někdy velmi inspirativních a jindy suchopárných vzpomínek přátel či spolupracovníků, stejně jako novinové rozhovory, úryvky z knih, články nebo recenze.
Řada informací se zbytečně opakuje, byť třeba z různých pohledů. A z nich si čtenář musí stvořit svého Vargu sám a poskládat souvislosti. Připadá si jako návštěvník archivu, v němž může svobodně bádat a oddělovat méně důležité od podstatného.
Z jiného světa
Pozoruhodný je třeba přepis epizody z rozhlasového pořadu Pálenica Borise Filana. Textař v ní s bizarní nadsázkou líčí vypískaný koncert Collegia Musica na slovenské dědině, kde zemědělci čekali zábavnou estrádu a ne artrockovou kapelu. Filan po vzoru Ericha von Dänikena dospívá k závěru, že Vargova výjimečnost nemůže mít jinou příčinu než tu, že je mimozemšťan.
Nebo kapitola, v níž Jana Vargová vzpomíná na první návštěvu zchátralého bytu budoucího manžela, kde se mísily pronikavé vůně cigaretového dýmu, hořčice - což byla nejoblíbenější pochoutka, kterou prý jedl takřka ke všemu - a omamné paulovnie ze sousedovy zahrady. A kde James Baldwin, Milan Kundera, Max Frisch, Julio Cortázar, ale také Jorge Luis Borges, Friedrich Dürrenmatt, Vladimir Nabokov či Witold Gombrowicz leželi ve "stálé pohotovosti" na zemi okolo postele spolu s elpíčky a notami, takže si nebylo ani kam stoupnout.
"Časem jsem pochopila, že toto je skutečný svět, který obývá, a to, co na první pohled vypadalo jako strašný nepořádek, má logiku, jakýsi posvátný 'řád', do kterého se mě později snažil zasvětit," píše Jana Vargová.
Ostatně o vztahu k několika obydlím, která vystřídal, poznamenal hudebník v dokumentárním filmu nazvaném Varga, v němž mladá režisérka Soňa Maletz sledovala jeho poslední období: "Je jedno, ze kterého bytu člověk nevychází ven."
O niterném sváru řádu a chaosu příznačně vypovídá jiná legenda. Za normalizace museli rockoví muzikanti skládat rekvalifikační zkoušky, aby mohli veřejně vystupovat. Když se Vargy v politické části testu zeptali, kde na světě aktuálně zuří největší konflikty a nepokoje, odpověděl s pověstnou upřímností: "V mojí duši."
Jako kdyby tam byl ďábel
Vnitřně zápasící Marián Varga je skoro téma pro Dostojevského. Název své kompozice PreHry glosoval slovy, že by nemohl napsat skladbu VýHry, protože toho v životě dost prohrál. Vystihnout Vargovy běsy by mohlo být velkým literárním úkolem, k němuž kniha Nebo, peklo, raj zachycením různých malých i velkých dramat nabádá.
Když třeba Vargu roku 1975 násilím stěhovali z bytu kvůli nevypořádaným majetkovým vztahům, za které ale nemohl, vzpíral se tak, že ho na ulici vynesli i s postelí. Oknem létaly knihy i noty a Vargův otec, jenž byl přítomen, dostal mrtvici. Ani tehdejší komunistický ministr kultury a básník Miroslav Válek, jehož verše Smutná ranná električka Varga zhudebnil pro album Zelená pošta, nedokázal té zlovůli zabránit, protože za ní pravděpodobně stála StB.
Už za svobodných poměrů zahrál Marián Varga s Jozefem Luptákem svoji hluboce duchovní Antifonu pro violoncello a klavír v levočské Bazilice sv. Jakuba pro dva tisíce nadšených posluchačů. Podle Luptáka měl tamní kaplan se skladbou problém, a tak nechal po koncertě vysvětit kostel. "Jako kdyby tam byl ďábel," říká violoncellista, který je uznávaným komorním hráčem a výkonným předsedou Společnosti Mariana Vargy.
Život muže, jenž obrazně řečeno nevycházel z bytu, je podobných paradoxů plný. Zatímco počátkem 70. let se Vargovy tantiémy přiznané autorským svazem vyšplhaly až na 250 tisíc korun, což byla tehdy závratná suma, v jednom roce druhé poloviny 80. let dosáhly pouhých 37 korun. Tehdy ho režim vyloučil z médií a Varga skoro nekoncertoval.
Jenže peníze pro něho nic neznamenaly. Sám přiznával, že k nim má spíš pohrdavý vztah - patřily k těm všedním věcem, které ve srovnání s hudbou a literaturou nestojí za takovou pozornost. "Fakt, že jsem měl hodně peněz jako nezralý člověk, mi ublížil. Mohl jsem si koupit víc alkoholu," řekl v jednom interview.
Podle svědectví přátel se v tom Vargově úspěšném období peníze válely po celém bytě, mezi ponožkami a konzervami, a on je půjčoval nebo rozdával. V Cestách, co nevedou do Říma řekl Peteru Uličnému, že bankovky porůznu vkládal do knih, a když byl později v minusu, šel je hledat do své knihovny. "Jednou jsme s Dušanem Mitanou přeházeli kus po kusu celou knihovnu. Trvalo nám celou noc, než jsme našli žílu," vyprávěl.
Překonal Beethoven Mozarta?
Je zvláštní, že značný posluchačský i finanční úspěch přinesla Vargovi poměrně náročná hudba. Sám řekl, že po koncertě nemá možnost se setkat s lidmi, kteří jeho tvorbu vnímají stejně jako on.
Collegium Musicum založilo svůj repertoár na inspiraci klasikou, kterou Varga studoval od dětství. Ještě před konzervatoří začal pravidelně chodit na hodiny k opernímu skladateli Jánu Cikkerovi, jehož navštěvoval sedm let.
Populární hudba Vargu nezajímala do doby, než uslyšel nahrávky Beatles s jejich "bartókovskými kvartami". A také desky jazzového klavíristy Davea Brubecka, protože i jeho rytmy byly podle Vargy "zcela jasně převzaté" od Bély Bartóka. Maďarský velikán první půle 20. století vycházel ze silné inspirace folklorem. A Marián Varga se pustil do podobné fúze. Jen ji obrátil a rock obohatil klasikou.
V knize Nebo, peklo, raj skladatel Vladimír Godár píše, jak třeba Vargova kompozice Možno, že ma rada máš z alba Zvonky, zvoňte, vyrůstá z Bartókovy citace slovenské lidové písně a upozorňuje tak na tehdejší nový, netušený zdroj beatové inspirace. Godárovy rozbory Vargovy tvorby jsou v knize Nebo, peklo, raj nejdůslednější, zařazené do širších souvislostí, než jakých je schopna běžná kritika populární hudby.
Godár také upozorňuje, že Vargova tvorba nikdy nebyla úplně původní a vždy vyrůstala z nějaké již existující. Na to měl ale Marián Varga odpověď: "V hudbě neexistují perspektivy, ani to, čemu se říká vývoj. Ať to zní jakkoliv kacířsky. Kdyby existoval vývoj, musel by Beethoven překonat Haydna nebo Mozarta. A Haydn a Mozart by museli překonat Bacha. A sám Bach by musel překonat další."
Také hudbu Mariána Vargy nikdo nepřekoná. I o tom je kniha Nebo, peklo, raj, jejíž název odkazuje ke stejnojmenné experimentální próze jeho oblíbence Julia Cortázara. Mimochodem na známé, často reprodukované fotografii zachyceného s cigaretou v pravém koutku úst.
Kniha
Jana Vargová a Marian Jaslovský: Marián Varga - Nebo, peklo, raj
Nakladatelství Slovart 2023, 480 stran, 24,90 euro
