Recenze - V prosinci na koncert na poctu zrovna zesnulého Václava Havla rockový svéráz Lou Reed nedorazil, ačkoliv jej mnozí očekávali. Když se však na středečním koncertě v rámci retrospektivního turné From VU to Lulu zastavil v pražském Divadle Archa, uvedl se společně s osmičlennou kapelou slovy: „Chtěl bych věnovat toto vystoupení mému drahému příteli Václavu Havlovi."
Hned následující den pak poslednímu československému a prvnímu českému prezidentovi věnoval koncert i na slovenském festivalu Pohoda, kde v rámci pocty vystoupila i undergroundová legenda The Plastic People of the Universe. Už jejich vystoupení na velké stagei, kam se svým výrazem hospodských intelektuálů protestujících proti šedi života nezapadali, ale do jisté míry předznamenalo, jak na ní dopadne i sám Reed.
Reed je dlouhodobě vnímán jako solitér, který si může dělat v podstatě cokoliv, co si zamane, a nemusí se z toho svým fanouškům nijak zpovídat, viz třeba neposlouchatelné album Metal Music Machine nebo zhudebněné Poeovy básně na desce The Raven. Nicméně poté, co s Metallicou vydal společnou nahrávku Lulu mnohokrát označenou za jednu z nejhorších za uplynulý rok, rozhodl se na turné vydat s vlastní retrospektivou sahající až ke svým kořenům v kultovní kapele Velvet Underground.
Na posledních nahrávkách se Reedův hlas ocitl v chraplavé polomluvné pozice vypravěče a videonahrávky z prvních koncertů turné jej ukazovaly stárnoucího rockera na sklonku kariéry. Tedy především jako hudebníka na pódiu fungujícího hlavně jako jméno-ikona-legenda, kde od hudby je hlavně doprovodná kapela. A dvě po sobě jdoucí vystoupení nad danou tendencí trochu nejistě bilancovala.
Intenzivní Archa, zábavná Pohoda
Zatímco v komorním prostředí vydýchané Archy se Reed vyžíval v hlasitějších pasážích a gradovaných skladbách, v otevřeném prostoru trenčínského letiště zase dle předpokladů fungovaly odlehčenější skladby.
„Nejradši bych si uřízla nohy a kozy, když pomyslím na Borise Carloffa a Kinského v Dark of the Moon. Sním z toho o Nosferatovi uvězněném na ostrově doktora Moreaua. Nebylo by to nádherné?" začíná Reed oba sety. Ztěžklý otvírák Brandenburg Gate s hlasem starce ale v malém prostoru vypadá jako bizarně přitažlivý monolog vetchého vypravěče, venku už ovšem jako horko těžko se probíjející vetchý stařík.
Čtěte také
Lou Reed poslal Havlovi Brandenburg Gate
Reed, kytary i aktuální trendy? To je slovenská Pohoda
Zatímco uvnitř Reed vykračuje a profesorky kontroluje své spoluhráče jako ikona držící vše pohromadě, venku jeho kouzlo jakoby odvál vítr. Uvnitř tak je dvakrát vygradovaný Heroin takřka až do přetrhání všech žíní smyčce intenzivní smršť, venku zase kultovní skladbou možná až zbytečně natahovanou na dvacet minut. Program přitom zůstává naprosto stejný, provedení také, ale mění se zvuk a pódium rockových hvězd a velké osvětlení opravdu není prostorem pro newyorského dnes spíše recitujícího zpěváka, kterému vlastní sláva a „velikost" byla vždy spíše na obtíž.
Skladby jako The View, Mistress Dead nebo Junior Dad z neuposlouchatelné desky Lulu tak jednou prokazují, že se jedná o použitelný materiál (byť vydaný v příšerné formě), napodruhé zase vyzní do ztracena. A diametrálně odlišně je i vyznění „zábavnějších" kousků z historie jako jsou Take a Walk on a Wild Side nebo I'm Waiting for the Man. Který fungoval kde, to je asi zbytečné zmiňovat.
Reedova hvězda stále svítí
Vzpomínky na úspěšnou kariéru obvykle bývají prvním z příznaků vyhoření někdejších hvězd. Reedova retrospektiva jej nicméně ukázala jako stále ještě schopného hudebníka, jehož hlas sice často pokulhává, ale dokáže fungovat více než jen z nostalgické vlny.
Sice se tomu do jisté míry přizpůsobuje výběr skladeb, ani jeden samostatný set nebyl zcela ucelený a Reed už funguje spíše jako mentor vedoucí soubor talentovaných jednotlivců. Ten nicméně funguje pod jeho taktovkou a právě díky jeho silným skladbám, jedno ať už těm současným či kanonizovaným.
Kdybychom se vrátili zpět k muži, jemuž byla obě vystoupení de facto věnována, s Havlem Reeda pojí dnes už bývalé přátelství a v povrchnější rovině také prvotní dojem, že ten člověk je vzrůstem o něco menší, než bychom čekali. Stále však není třeba smutnit nad jeho smrtí, byť třeba jen uměleckou. Reedova hvězda sice už nezáří jako v minulosti a občas nápadně problikává, ještě ji ale není třeba brát pouze jako neodmyslitelnou ikonu rockového nebe.
