Dojem, že svede jakýkoliv žánr, ještě umocnil předloňský filmový i hitparádový úspěch snímku Zrodila se hvězda. Přesto se teď někdejší šokující figura showbyznysu místo dalšího kroku vpřed vrací na začátek. Na právě vydané, šesté studiové desce nazvané Chromatica chce Lady Gaga znovu jen tančit.
Nahrávka, se kterou jí pomáhal devětadvacetiletý americký producent Bloodpop, skutečně nemá prostor pro balady, stylové odskoky ani vydechnutí. Kromě dvou instrumentálních meziher je to po hudební stránce třiačtyřicetiminutová, jednotvárná diskotéková jízda, která posluchačům mimo taneční parket připomíná nervydrásající pouť mezi autodromem, houpačkami, řetízkovým kolotočem a strašidelným zámkem.
Náznak zklidnění nepřináší ani duet Sine from Above s Eltonem Johnem. Dusá v hlavě stejně vehementně, repetitivně a na sílu jako zbytek desky, která sice nabízí silné, perfektně vymyšlené a provedené melodie, ale k nim jen minimum zábavy, nadhledu, lehkosti či bezstarostnosti. Bez těch ovšem taneční žánr v této přímočaré formě nefunguje naplno.
Album Chromatica doplnila Lady Gaga legendou o vysněné planetě, kde si všichni budou rovni, nezbude místo na předsudky, smutek ani zkažené lásky. Hudebně ji vystavěla z těch největších a časem prověřených klišé, chytře posbíraných a sestavených z různých etap vývoje taneční hudby.
Nijak to neuráží, ale trochu poučený posluchač lehce odhadne, kdy přijde další gradace, prostor pro instrumentální mezihru nebo nástup refrénu. Jako by si pro sebe Gaga po letech znovu chtěla uzmout místo v hitparádách, ze kterého ve zlaté éře populární hudby shlížely Madonna či Kylie Minogue.
Na rozdíl od nich Gaga v hudebně nadupaných a optimistických písních zpívá spíš o svém chatrném duševním zdraví, osamění, depresích, hledání a zklamání z lásky nebo posttraumatickém syndromu po sexuálním útoku. Je to dost možná její dosud nejupřímnější zpověď pro "little monsters", malé příšerky, jak nazývá své nejoddanější posluchače.
V tom ale tkví i jeden z problémů schizofrenní desky. Byť snahu otevřít se lze u popové divy považovat za odvážné, do značné míry obdivuhodné gesto, s hudebním obalem příliš neštymuje. Vzhledem k její přepjaté minulosti od Lady Gaga jistě nikdo nečeká, že bude opěvovat čivavy jako švýcarský DJ Bobo. Osobní problémy však na parketu obtěžují.
Že tohle pravidlo nezlomil ani ambiciózní talent jejího formátu, je nejlépe patrné ve srovnání s rovněž aktuální deskou anglické zpěvačky kosovského původu Dua Lipa. Zatímco její album Future Nostalgia přináší čistou a průzračnou radost, u Lady Gaga je to spíš dorůžova zabalená starost.
V porovnání s debutem The Fame z roku 2008 navíc novince chybí moment překvapení nebo alespoň pocit opravdového vzrušení. Ne že by singl Rain On Me natočený s o osm let mladší Arianou Grande nebyla dobrá rádiová píseň. Za ocenění stojí už to, že nejde o klasický duet, ale skutečně společnou skladbu. Avšak ve srovnání s Telephone, který na prvním albu zpívala s Beyoncé, teď Gaga působí, jako když se pes začne honit za vlastním ocasem.
Přes nepopiratelnou hitovost a chytlavost většiny skladeb se Gaga na celé desce nedokáže vymanit z nekonečného kruhu opakování, vyvolávání duchů minulosti a sázení na jistotu.
Neznamená to, že natočila propadák. I když to není její nejsilnější ani nejzajímavější nahrávka, profesně a v kontextu současného popu se stále jedná o slušné, výborně připravené i odbavené album se spoustou potenciálních hitů. Jenže co s tím, když působí tak chtěně a Lady Gaga na něm tlačí na pilu, jako by zapomněla, že hudba může být také jenom prachobyčejná zábava. Zvlášť ta určená k tanci. Na desku Chromatica je Lady Gaga zkrátka až příliš chytrá a talentovaná.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
Lady Gaga: Chromatica
Streamline/Interscope Records 2020
