Klusák: Hegerová pro 21. století. Do běhu života uměla zahrnout prohry i stárnutí

Pavel Klusák Pavel Klusák
24. 3. 2021 12:14
Odkaz šansoniérky? Nezávislost na běžných ideálech krásy a pravidlech popu. Kdo chce znát historii ženských samostatných osobností v československé popkultuře, nemůže ignorovat Hanu Hegerovou, která včera zemřela ve věku 89 let.
V časech oficiálně optimistického mainstreamu byla Hana Hegerová (na snímku z roku 1981) jedinou hvězdou, která věděla o melancholii.
V časech oficiálně optimistického mainstreamu byla Hana Hegerová (na snímku z roku 1981) jedinou hvězdou, která věděla o melancholii. | Foto: ČTK

Když zářila coby hvězda v divadle Semafor a skrze něj i ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, bylo jí už přes 30. Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová, jak se rodačka z Bratislavy původně jmenovala, generačně spadala do let, kdy debutovat v československém popu se dlouho pořádně nedalo kvůli tuhé kulturní politice.

Využila toho velkolepě: od počátku v Semaforu zpívala písně zkušenosti. Jiří Suchý přesně rozpoznal, že tahle zpěvačka není pro kuplety o lásce nebeské: dával jí neidylické texty o zlé neděli, která křiklavě podtrhuje všechno nesnesitelně povrchní, nebo o barové lavici, která už se rozpadá, "to víte, moli, prach a čas".

I v rozvernějších písničkách je její "blonďák buší do piana, Betty zpívá kuplety" zřejmou předzvěstí životního průšvihu. Prohry dokázala zahrnout do písňového vyprávění suverénním stylem, který je těžké popsat stručně: "A tak čekám s bledou tváří, kdo se ustrne, nikdo se však nerozzáří, ani lustr ne! Má naděje hasne, všechno je mi jasné…" (V opeře).

Jedním z vrcholů semaforského období je balada Z mého života: o holce, kterou si lidé jednou ocejchovali určitou pověstí a od té doby je obětí toho, čemu se dřív říkalo kádrování a později stereotypizace. Kritik Jiří Černý tuhle nealbovou píseň po léta pouštěl lidem na poslechových pořadech: jako znamení, že trauma společenského odsuzování a ponižování není promlčené. Jako malé zadostiučinění musela leckomu znít poslední slova písně: "Jestli vám na mně nezáleží, vlezte mi všichni na záda!"

Už tehdy se posluchačky a posluchači chytili schopnosti Hegerové nasát ze světa i jeho noirové stíny: veřejné příběhy mluvily o prasklinách v existenci tak málo.

O čem mluvíme, když mluvíme o profesionalitě v popu? Hegerová ukázala, že ve výrazu lze jít daleko za hodiny zpěvu, že zpěv a život jdou ruku v ruce. Proslavil ji Milord se stylizací lehké holky: jakkoli spíš než ve stopě Edith Piaf šla po vyjádření Juliette Gréco, neusměvavé přítelkyně existencialistů, milovnice černých roláků. Milord je typický šanson, který přepadá do mluvených pasáží, křiku, smíchu, vzlyků.

Hana Hegerová zpívá Milorda s textem Pavla Kopty. | Video: archiv ČT

Hegerová si styl herečky na pěvecké scéně osvojila dobře. Zčásti proto, že působit při hloubce témat a emotivního vkladu "autenticky" by i na ni bylo moc. Její hraní, rychle rozeznatelná stylizace, nebránilo publiku přijmout ji jako nadprůměrně pravdivou.

Lidem určitého typu nebo věku Hegerová lezla na nervy, to nemá smysl zamlčovat. Bylo to právě obnažením emoce: někdo byl z téhle otevřenosti, zdánlivě až konfrontační, nervózní nebo rozpačitý. Mnozí z těchto posluchačů ale také mluví o pozdější životní etapě, kdy se u nich cosi srovnalo, propojilo a oni Hegerovou přijali gesta negesta.

Jistě, ráda občas zazpívala něco úplně rovně, bez hraní, viz neklidná neutralita v mysteriózní baladě Blázen a dítě (Suchý k ní napsal i silnou hudbu).

Autor těchto řádků před 20 lety, k jejím sedmdesátinám, napsal: "Posloucháme-li dnes profilové album Šansony ze šedesátých let a vedle něj tři alba, k nimž se Supraphon odhodlal během 70. let, působí obojí jako ozvěna doby. Madony na kolotoči, Kázání v kapli betlémské, Židovská máma, ale i rozjívená Petr a Lucie, to je uvolnění šedesátých let. Recitálová alba z let normalizace jako by na sobě měla filtr z mlhy, jsou melancholičtější, s jistou důstojností a nepoddáváním se konstatují tíži světa - v Seifertově Svatební, Žákově Rýmování o životě, Koptových Rozvodu, Já ráda vzpomínám nebo české verzi Giroflé-Giroflá: 'Jeden z nás to říci musí, buďto ty, anebo já, sladké dával jsi mi pusy, to však už je za náma.' Dobrá milostná písnička do sedmdesátých let v Čechách."

Řídce vydávané desky Hegerové si lidé kupovali pro noblesu, hudební úroveň, kosmopolitní naladění - ale velmi často i proto, že v časech oficiálně optimistického mainstreamu byla Hegerová jedinou hvězdou, která věděla o melancholii. Působila jako snivá bytost, jež by radši byla na jiném místě a v jiné době - stvrzovaly to její fotoportréty od Tarase Kuščynského.

V sedmdesátých letech mělo takové citové rozpoložení jistě i sociální odstín. Společnost se mohla cítit zjizvená a konfrontovaná nevábnou realitou, podobně jako hrdinky písní. Okudžavova slova "Smutný poslyšte příběh Váni" zpívá Hegerová záměrně mechanicky jako hrací strojek, jako po překonané krizi, po konci vztahu, kdy už trápení pominulo a člověk necítí nic. Uměla být bytostně osobní tak, že zároveň odrážela širší nevyslovenou náladu.

Váňa aneb Smutný příběh Váni od Bulata Okudžavy s českým textem Ondřeje Suchého v podání Hany Hegerové. | Video: CS klipy

Zpěvačka a autorka Zuzana Navarová vyprávěla, jak se jako dívka úpěnlivě rozhlížela po ženských osobnostech, které by jí potvrdily, že žena se může vydat do hudební popkultury ambiciózně, hrdě, s vlastním sdělením. V Československu ovšem nemohla najít skoro nikoho, výjimkou byly (po léta zakazovaná) Marta Kubišová, marsyasovská Zuzana Michnová a právě Hana Hegerová.

V tom asi spočívá zásadní odkaz Hegerové: silou svého výrazu udržela v naší populární kultuře ženský hlas věnovaný ženské zkušenosti, nepodléhající kultu mládí a tuctovým představám o kráse. Dodala odvahu mnoha ženám - niternost se dá vyzpívat, včetně hořkosti, zklamání, cesty k vyrovnání. A nejen ženám, tak jako se Prince vždycky hlásil k iniciační inspiraci Joni Mitchellovou i Hegerová má sílu ovlivňovat bez ohledu na pohlaví.

Společnost Febio si pro cyklus televizních dokumentů Jak se žije… vybrala do závěrečné znělky část pozdější nahrávky Hegerové (z alba Potměšilý host). Nezazní tu žádná slova. Zpěvačka se jen trpce zasměje a povzdechne si. Je to krásná, výrazem mistrná a spontánní zkratka, která v sobě obsahuje to hlavní z Hegerové - vědomí všeho, čím jsme prošli, tíhu i jedinečnost života. Když v konečné bilanci nechybí ani lehký smích, ani v srdci žal, nebyla zkušenost promarněná.

Česká hudební publicistika byla po léta velmi převážně mužská. Pokud se to v poslední době víc láme, pak je to skvělé i proto, že potřebujeme slyšet o ženském vnímání hudby, která byla určena silným způsobem jim, někdy až terapeuticky.

Autor těchto řádků vedl během posledních hodin dialogy o Hegerové s řadou žen, všem jim patří dík. Jedna z nich, filmařka Marika Pecháčková, napsala: "Proč HH? Umí sehrát naplno všechny polohy, které v sobě žena má. Děvku, zneužívanou holku, dívku po boku blázna, operní divu, zamilovanou studentku, manželku, kterou už moc nebaví vztah, dospívající holku, co tuší, ale nemá pojmenovanou rašící sexualitu, ženu, jež se rozvádí. Starou ženu, co vzpomíná na všechny svoje milence."

Je to pádné shrnutí, proč tu písně v podání Hany Hegerové zůstanou: oblíbené i potřebné.

Za těch 24 let, co jsme spolu prožili, jsme odehráli tisíce koncertů. A žádný z nich nebyl stejný, byly to takové naše hudební mše, říká skladatel. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Aktualizováno před 13 minutami

Fotbalisté Norwiche se po roce vracejí do Premier League

Fotbalisté Norwiche se po roční pauze vracejí do nejvyšší anglické soutěže. "Kanárci" sice ve 42. kole druhé ligy podlehli po dlouhém oslabení Bournemouthu 1:3, postup už ale měli zajištěný před utkáním díky remízám třetí Swansea s posledním Wycombem (2:2) a čtvrtého Brentfordu s Millwallem (0:0). Norwich je z jejich dosahu a má osmibodový náskok na druhý Watford. K zajištění prvního místa mu v posledních čtyřech duelech stačí uhrát pět bodů.

Norwich před dvěma lety postoupil do Premier League jako vítěz, ale mezi elitou skončil beznadějně poslední. K návratu mu pomohl zejména finský kanonýr Teemu Pukki, který je s 25 trefami mezi střelci druhý.

Do Premier League přímo postoupí nejlepší dva týmy, další čtyři se utkají o zbývající volné místo.

Zdroj: ČTK
Další zprávy